Hohe Tauern

Hohe Tauern - lyžování

Jižní úpatí Vysokých Taur, chráněných největším národním parkem v Alpách, je poměrně řídce obydlené a poměrně osamocené jsou i tři zdejší lyžařské areály. Ubytovací centra v údolích nejsou hotelovými resorty s pulzujícím aprés-ski, ale klidnými horskými obcemi a městečky. Jen Heiligenblut a Mallnitz pod Ankogelem působí o něco více jako turistická letoviska, ale i zde je v zimě klid.

Nejpůsobivějším z trojice je Heiligenblut, rakouský Zermatt, kde se do každého pohledu snaží vpašovat nejvyšší hora Grossglockner. I samotná vesnička s útlým kostelíkem je malebná a k tomu s pestrým, středně náročným lyžařským areálem rozloženým na velké ploše jižně orientovaných, mohutných a středně strmě skloněných svahů Schareck a Hochfleiss. Terénního prostoru je víc než dost – co nevyplňují trasy značených sjezdovek, využijí freerideři. Hlavní tratě jsou nadprůměrně dlouhé a učebnicově červené, sbíhající po spádnici přímo dolů – jsou přitom přehledné a jen jemně proměnlivé. Obsáhnou je kabinkové lanovky nebo krytá sedačka, vleky jsou až na výjimky jen doplňkem přepravního parku. Ojedinělé je spojení mezi hlavní lyžařskou lokalitou pod Schareckem a vedlejší pod Hochfleissem, které zajišťuje tunelová lanovka s pendlujícími shluky kabinek.

Nejnavštěvovanějším centrem je Mölltal, jediný lyžařský ledovec Korutan. Oproti jiným rakouským ledovcům je poměrně malý, zato příjemně pestrý s rozličnými obtížnostmi tratí i off-piste terénem. Po přehledné ledovcové pláni rolují široké červené a modré magistrály a jak ve sportovnější, tak mírné variantě stékají tratě ještě níže k přehradě. Naproti hlavnímu ledovcovému svahu jezdí nová 4sedačky Alteck s 300m převýšením a příjemně strmou černou i červenou sjezdovkou. Hlavní, červeně značený sjezd ze stanice Eissee k metru je kromě dojezdu poměrně mírný a v horním úseku má lehce strmější a točivou černou variantu. Rychlou a pohodlnou dopravní páteř ledovcového areálu tvoří 6místná kabinka a na ni navazující krytá 6sedačka, tratě mimo ledovec obsluhují pomalejší sedačky. Ledovec je krásný vyhlídkový balkón s širokoúhlým panoramatem zahrnujícím Dolomity, Grossglockner i Dachstein, zato tu není úniku před nepříznivým počasím. Nejútulnějším úkrytem je horská chata Duisburger Hütte, která stojí v půli černé sjezdovky mířící do mezistanice – má příjemný dřevěný lokál i venkovní terasu a domácí kuchyni s rakouskými i korutanskými specialitami. Jediným přístupovým bodem je podzemní lanovka s kapacitou 220 osob v každém vagónu, která se za 8 minut prokouše z údolního parkoviště až pod ledovec.

Ankogel je naproti tomu typický tajný tip – malý, ale vertikálně mohutný, jen s několika, zato parádními variantami hlavní sjezdovky. Málokdo z turistů se sem vydá, protože oproti areálům v sousedství nemá dostatečné rozměry, ale kdo přeci jen neodolá, bude velmi mile překvapen. Sjezdovky jsou velmi záživné a bez hluchých míst – milovník červených tratí tu a tam zpestřených o mírnější i sportovnější variantu může libovolně kombinovat všechny, aniž by se v čemkoliv omezoval. Areál působí lehce omšelým dojmem, který ještě umocňuje velmi střídmá návštěvnost. Hlavním nedostatkem je přepravní park – kromě páteřní kyvadlové lanovky, na níž se místo jedné obří „jumbo“ kabiny proti sobě pohybují dvojice nebo trojice malých kabin, můžete v horních partiích využít jen kotvových vleků. Cestou vzhůru si tedy neposedíte. Jako jednodenní alternativa k Mölltalu či Heiligenblutu je Ankogel díky dlouhým a poloprázdným sjezdovkám dokonalý, na vícedenní pobyt už naopak malý a nepohodlný.

Mölltalský ledovec a Ankogel se dají velmi dobře kombinovat, neboť leží zhruba dvacet minut od sebe, Heiligenblut je pak vzdálen zhruba hodinu jízdy. Silnice mají poměrně horský charakter a ta nejužší s několika serpentinami vede zrovna na nejnavštěvovanější Mölltal. Vícedenní skipas Ski-Hit zahrnuje kromě Mölltalu a Ankogelu i okolní korutanská a východotyrolská střediska, patřící do portfolia rodiny Schultzových, superskipas Top Ski pak navíc úplně všechna korutanská střediska. Nejvíce Mölltal, ale z velké části i Heiligeblut a Ankogel, leží v povětrnostně exponovaném terénu, kde uzavření části lanovek není výjimkou, a tak možnost úniku do níže položených center je více než vítaná.

Idylické přírodní prostředí Vysokých Taur bylo v minulosti tučnou těžební tepnou – rudy byly dobývány rudy již v době bronzové, ale největšího těžebního rozkvětu dosáhly díky velkým nalezištím zlata. Po objevení Ameriky a jejích takřka bezedných zásob drahých kovů se však cena zlata zřítila a jeho těžba v Taurách už nebyla zdaleka tak lukrativní a od poloviny 17. století těžba, která pustošila lesy i vodní toky, zcela zanikla. V létě si můžete rýžování zlata jako kdysi vyzkoušet v Heiligenblutu.