Easy carving

(jarda, ) Myslím si, že dost lidí by mohlo zajímat, jak vlastně carvovat s úsměvem na tváři, vydržet jezdit v pohodě třeba celý týden po dobu několika hodin denně a neodcházet ze sjezdovky se svalovou horečkou a pořádně vyždímaní. Co děláme špatně, když nás při jízdě pálí stehna i lýtka a po příjezdu k vleku vidíme rudě a sotva popadáme dech? Suchý trénink a budování fyzičky mimo sníh bych si pro tentokrát dovolil vypustit a chtěl bych, abychom se soustředili na vlastní ježdění a to ještě pouze jízdu „čistým“ carvingovým obloukem.
Pro začátek bych uvedl první hypotézu – přiměřeně mírný svah. Proč? Jelikož při absenci brzdných manévrů nám na prudkém poměrně rychle poroste ryhlost, kterou buď budeme korigovat vysokým stupněm uzavíráním oblouků = nutnost odolávat velkým silám, nebo se dostaneme mimo svoji komfortní zónu rychlosti. Uvědomuju si, že i v téhle hypotéze je ukryto několik „ale“ a doufám, že je společně rozebereme + přidáme „x“ dalších podmínek a někde v závěru diskuze se nám vydestiluje několik smysluplných zásad snadného karvování.

(HOnza, jv5p@e-nisa.cz) s čím se tu setkáme. Je to požadavek jak pro Chytrou horákyni… -Alespoň že připouštíš „přiměřeně mírný svah“ (tady se jistě zapleteme do definice co to je. Přijměme tedy sklon, na kterým se mi při dané kvalitě sněhu a mazání lyže při jízdě po spádnici a ve vzpřímený poloze nerozjedou rychlostí mimo rozmezí 20–50 km/hod… Dál je třeba upřesnit co je to třeba celej den… – tak to by mohlo bejt asi tak nejméně 5 hodin ježdění s půlhodinovou přestávkou uprostřed… Za nezbytnou bych považoval základní fyzičku a zdravotní dispozici, která umožňuje po tuto dobu alespoň chodit v mírně zvlněným terénu (což už je na horní hranici mejch schopností!!!). No a když to mám takhle nadefinovaný, tak vím, že to dokážu – to jen tak podtahuju nohy pod tělem tak, aby se lyže ocitly střídavě na levejch a pravejch na hranách lyží a především tak, abych eliminoval veškerý síly, který na mě působěj na co nejmenší míru (do oblouku si nohama „šáhnu“ a pod sebou je nechám vplout do další zatáčky…)- no a jde to… Zároveň všichni víme, že když nenechám lyže aby SAMY ZAČALY ZATÁČET. ale pokusím se „poctivě zatáčet“ postaru, tím, že se nadzdvihnu a píchnu holí a dostanu lyže do SNOŽNÝHO SMYKU a pak je za spádnicí zatížím tím, že se zvednu pro zahájení dalšího oblouku, tak se nadřu šíleně a pět hodin nevydržím!!! a jako prémii si zhuntuju kolena… Exustuje taky něco MEZI – a to velmi zhusta PŘEŽÍVÁ mezi „carvery“ – a to je NĚCO MEZI – když sice jedu po hranách – carvuju, ale zachovávám při tom popsanej cílenej vertikální pohyb nahoru-dolů – to znamená, že sice carvuju, ale mám dost pokrčenou vnější nohu a z ní se ke konci oblouku zvedám, abych „ukončil“ oblouk… – v takovým případě sice „carvuju“, ale zbytečně se dřu. Takže se dostávám k tomu nejpodstatnějšímu pro šetrný a tedy podle mě JEDINÝ SPRÁVNÝ LYŽOVÁNÍ VŮBEC = LYŽOVÁNÍ S MAXIMÁLNÍ SNAHOU O VYUŽITÍ VEŠKEREJCH NA LYŽAŘE PŮSOBÍCÍCH A JÍM VYDÁVANEJCH SIL POUZE KE ZMĚNÁM SMĚRU JÍZDY. ZNAMENÁ TO ZÁROVEŇ I MINIMALIZACI SIL PŮSOBÍCÍCH MEZI LYŽÍ A PODLOŽKOU = všechny síly působící proti směru jízdy – tedy proti gravitaci by měly bejt minimalizovaný a omezený jen a jen na nezbytný minimum nutný k zatáčení do požadovanýho směru… Tohle platí pro závodníka stejně jako pro pohodáře – kdo nadělá na daný trase nejmíň práce, ten je nejrychlejší – nejmíň unavenej… No ale závěrem – pokud nejsem rozlyžovanej, tak mi ty lyžařský stehna a lejtka stejně bolej… – protože jsou to jiný tkáně než ty na pohovce…

(JohnyPes, ) .. urcite mirnej upravenej svah a extreme tocive lyze, aby se nemusely proslapavat a jizda mohla byt pomala, ja takhle jezdim s mrnousama na modrych plackach a v podstate se zameruju na cistotu jizdy po hrane, treba si dam i ruce za zada, taky se bavim carvovanim po zpatku :) . Jedine negativni bylo, ze v dusledku nenarocnosti jsem jezdil na pomerne narovnanych nohach a pak mi boleli kolena, takze pokrcene nohy a zpevnene kolena zrovna tak jako pri narocnym lyzovani _ JPS

(Mirek, ) při běžné carvingové jízdě, většinou za to může lehký záklon. Při jízdě musí holeně lehce tlačit do jazyku boty. Jinak carvovat celý den na sjezdovce s lanovkou není problém, smýkat ano…

(jarda, ) hned tu máme pár názorů. Dovolím si pár komentářů a otázek, jen to prosím neberte tak, že diskutující přispěvatele vyvolávám k odpovědi, rád bych, aby se nad tím zamyslelo co nejvíce lidí a odkazy na příspěvky uvádím pouze pro refereci, aby si zájemce mohl najít celý text a ne jenom z kontextu vybrané části.
Re:HOnza.
Záměrně jsem nechtěl ty výchozí podmínky definovat konkrétnímy čísly, protože každý z nás to může vnímat jinak, což by ale NEMĚLO mít vliv na dosažení cíle – pohodové ježdění. Pokud je zde potřeba, moci si za obecnou formulací představit něco konkrétního, tak budu klidně s tímto vymezením souhlasit.
Podrobnější vysvětlení by si určitě zasloužila formulace – „podtahuju nohy pod tělem“ – jaký přechod mezi oblouky je nejméně fyzicky náročný?
Nejvíc mě ale zajímá jak dosáhnout zmíněné „minimalizace sil působících proti gravitaci“ (a možná i odstředivé síle?)
Re:JohnyPes
Osobně bych řekl, že pro fyzicky co nejméně náročné ježdění potřebuju pravý opak – mít poměrně narovnané a jen mírně pokrčené nohy (teda spíše tu nohu, která přenáší větší sílu), jelikož tímto způsobem mi vznikající síly pomáhá držet kostra a ne svaly. Jeden extrémní příklad pro ilustraci – pokud stojíte vzpřímeně s mírně pokrčenými koleny, tak pytel cementu na zádech udržíte dlouhou dobu poměrně snadno, šetříte kolena a svaly zároveň. Pokud se o totéž pokusíte ve dřepu s vodorovnými stehny, tak padnete velmi rychle a kolena budou brečet.
Re:Mirek
Co může způsobit, že jezdíme v záklonu? Proč bychom měli tlačit do jazyku boty?

(HOnza, jv5p@e-nisa.cz) že jsem v podstatě napsal všechno podstatný-a ve svejch otázkách, kdy mě cituješ, sis v podstatě odpověděl sám…:-) – jak jsitě víš . Podstatný na tom mým sdělení je ta minimalizace (možná přesněji optimalizace) sil… – jakým způsobem je poměrně jasný, ale podstatný a nejlepší je, když se o to bude každej snažit sám a zaručeně na to „nějak“ přijde… – je to především věc „pojetí jízdy“, což je nejdůležitější. Rozhodně je tato cesta lepší, než desítky – stovky pokynů, který dostávají děti od rodičů-trenérů a jejichž obsahem jsou popisy „jak naštelovat tělo – nohy – ruce – trup“ aby to bylo správně. Tím se děti (ale i frekventanti kurzů) především zblbávaj a zatuhávaj do nepřirozeně pokroucenejch pozic, namísto aby plavně (nejen zdánlivě snadno) a samozřejmě vyhmatávali terén… – jestli si rozumíme… Samozřejmě základem základů je správnej „pohotovostní=AK­TIVNÍ lyžařskej postoj“ – ke kterýmu přirozeně patří ten stálej tlak do jazyků bot…:-). V podstatě platí = „kdykoliv netlačíš do jazyků bot, stojíš blbě…“ – což by byla odpověď na tvoji poslední otázku …

(jarda, ) ale budu reagovat minimálně na ten tlak do jazyků. Zase uvedu jeden příklad, kdy právě tlak do jazyka může způsobit úplně špatný postoj. Jak totiž nejsnadněji dosáhnu tlaku do jazyka – no přece tak, že jediný pohyb který provedu, je pokrčení nohou v kolenou a rázem je vše špatně – kýžený(?) tlak sice mám, ale rázem jsem vzadu a sedím na prdeli, což se určitě shodneme, že je špatně.
Takže opakuju otázku – proč tlak do jazyka a když už jo, tak jak jej dosáhnout?
PS.Přece jen mi to nedá, každý kdo HOnzu zná, ví na čem je jeho škola založena, ale zdá se mi, že přinejmenším takhle teoreticky, na sucho si spousta obyčejných smrtelníků daleko lépe dokáže poradit právě s tím popisem JAK a nejlépe i s vysvětlením PROČ a CO by měl být výsledek.

(HOnza, jv5p@e-nisa.cz) víme všichni, že tlak do jazyků nedosahujeme pokrčením kolen nebo předklonem trupu, ale primárně z tlaku pánve dopředu jakoby dolů v ose stehenních kostí… – to přece patří k základnímu aktivnímu pohotovostnímu postoji …

(Mirek, ) pouze pokrčení nohou v kolenech, žádného tlaku do jazyku nedosáhneš, naopak, budeš se opírat o boty vzadu, což je špatně, budeš „sedět na záchodě“, v lepším případě tě budou pálit stehna, prudší carvingový oblouk neustojíš. Kolena můsí být při jízdě pokrčená, ale pokrčení nohou v kolenou musí doprovázet naklonění holení vpřed v kotníku, proto se taky doporučují pro carving boty, které jdou lehce do nákleku. Souvisí to také s tím, že při carvingu je větší vklonění a z toho vyplývající i nutnost většího pokrčení vnitřní nohy.

(jarda, ) Mirek má pravdu, samotné pokrčení kolen by pro tlak do jazyků nestačilo, je nutné ohnout i kotník. Více se mi ovšem pro dosažení tohoto cíle líbí HOnzův postup
Boty jdoucí lehce do nákleku = nízký flex index. Opět souhlas – pro snadné, pohodové ježdění si určitě můžeme dovolit nižší flex než pro vysoce sportovní jízdu. Byl bych zde ale opatrný, je třeba si uvědomit, že ta bota nás zároveň musí podržet i v ošemetnější situaci a jít na hubu při každém najetí na větší terénní nerovnost si jistě nikdo nepřeje.
Stále mě ovšem trápí otázka – proč vůbec vyvíjet tlak do jazyka? A jenom připomínám, že se pořád bavíme o easy carvingu

(johnyPes, ) .. ja jezdim s volnejma hornima preskama, lyze FCT maji optimalni geometrii a neni treba jim nutit zmenu vlastnosti tlakem do cela kominu, takze v pripade easycarvu jezdim jako na bruslich, (a tam je tlak do jazyku nesmysl :) ) ___ nicmene na allroadech jsem tlak do jazyku taky vyuzival, ty lyze proste jen odstredivou silou ciste nekrajely

(ivan, ) Jestliže celou širší problematiku pracovně zúžíme na „techniku jízdy“, souhlasil bych s Mirkem, že největším „viníkem“ je to, že naprostá většina lyžařů vyčerpaných rekreačním sjížděním má v průběhu zatáčení lyže v předozadním směru zatížené příliš vzadu.
Důvody:
1. standardní „odpočinková“ pozice člověka ve stoji, daná anatomicky, znamená váhu do oblasti patní kosti – viz pozice „pohov“
2. člověk má velmi krátkou podstavu = chodidla, není proto zvyklý naklánět se dopředu a ještě méně dozadu. To si přenáší i do lyžování, má zábrany naklonit se dopředu, zejména na prudkém
3. nevhodná obuv, případně ve spojení s nevhodným předozadním náklonem, v němž se v systému lyže/deska/vá­zání/bota nachází.
Pro konkrétní ilustraci si klikněte na http://www.carving-ski.de/…iewtopic.php?… a najděte si vzorový obrázek – velkého paňácu. A k tomu fotku v následujícím příspěvku ze 18/06 11:02, kde to Nicola shledává nedostatečně vepředu a ilustruje, co je podle ní dostatečně. Když si spustíte kolmici z odhadovaného lyžařčina těžiště, promítne se asi někam mezi klenbu a plosku chodidla. Naproti tomu většina slabších lyžařů „stojí na patách“, a to nejenom na rovině, nýbrž i za jízdy ze svahu, kdy lyže mají logickou tendenci jim „ujíždět“.
To, že být dostatečně vepředu je nutné docilovat především pánví, je zásada stará, už předcarvingová, kdy byla nutná k odlehčení patek při zatáčení. (Sám velký Miloš Příbramský vzpomínal, jak jim coby dorostenčíkům nějaký předválečný šampion zdůrazňoval, že „ty kristiánky musí bejt pořádně vymrdaný“. Tohle by mělo být v každý učebnici lyžování!)
Ve vyšší rychlosti se ovšem v oblouku musíme naklonit, silně ohýbat vnitřní nohu a ohnout trup, takže se pánev dostává dozadu, zejména v ukončení oblouku. Když se neumíme/nedokážeme dostatečně rychle a dobře v přechodu předozadně vrátit do optimálního místa pro zahájení, zaděláváme si na „záklon“ s řadou nepříznivých důsledků včetně diskutovaných.
Tento návrat se děje zčásti „sám“, tedy působením vnějších sil, zčásti mu musíme pomoci cíleným nasazením sil vnitřních. (Velmi detailní dikuse proběhla snad někdy na podzim 08 v diskusi na skiplus.)
Pokyn „tlačit do jazyků“ může být podle okolností užitečný, ale je i ošemetný. Velmi často způsobí sice protlačení kolenou dopředu, ale kompenzované pánví vzadu, což je právě to, co nechceme. Zejména když vázání a bota dávají příliš velký ramp angle, viz dlouholeté oblbování žen.
Kromě toho může permanentní nalehávání do jazyků ničit umění vyváženého postoje, při němž pracuje chodidlo a příslušné svaly. Dopředu podrží jazyky, dozadu opěrka…
Jako nácvik proti „záklonu“ se obvykle doporučuje
1. jízda s rozepnutými přezkami, jež je ale zvěrstvo vůči botám
2. jízda na kraťasech do metru délky, výborná zejména s deskou-kolíbkou.
K zahájení oblouku se lyže podle svého krojení, své tvrdosti a délky stavějí různě. Krátká plácačka se 120 mm vepředu žádný extra silný impuls nepotřebuje, má-li se zakrojit a pořádně prohnout 99mm obřačka, už ano.
Takže „do jazyků“ bych nevydával za univerzální zásadu. U diskutovaného „easy carvingu“ asi nepůjde o jízdu na obřačce či jiné málo krojené a dlouhé lyži a o potřebu vymáčknout z ní co nejkratší oblouk, takže pro typické easycarverovy lyže použité v easycarvingovém režimu by mělo stačit postavení v botě podobné jako na šortkách nebo při sjíždění na běžkách (ono to nebylo tak blbé, když se dřív doporučoval nácvik sjíždění i na nich…)
Lyže: pro velmi mírné svahy a pomalou jízdu jistě hodně krojené, ale na prudším a ve vyšší rychlosti jsou naopak „únavnější“. Parametry lyží by měly být takové, aby je konkrétní lyžař s co nejmenším vynaložením síly mohl požadovaným tempem na daném svahu vodit po radiusu.
Podtahování nohou pod tělem neboli cross-over vs. cross-under: pro technicky zdatného lyžaře na vhodných lyžích to může být nenáročné, obecně ale je cross-under pohybově náročnějším manévrem, jejž bych za silově šetrný manévr nepovažoval. Překlopení nad lyžemi (cross-over) bude silově méně náročné.
Je ale dobře si uvědomovat, že využití vnějších sil závisí na lyžařově technické zdatnosti, na rychlosti, druhu oblouků i na lyžích. Takže méně zdatný lyžař si toho musí více odmakat sám svými silami vnitřními. Ty mu rovněž spotřebovávají pohybové operace nutné k udržení rovnováhy, korekci chyb apod.
K problematice „záklonu“ připravuju něco do SNOW, ta to tady nechci pitvat ještě víc. I tak je to zase short story jako obvykle.

(Krab, ) Ivan dobře zmínil psychologický blok, který nám běžně brání stavět se na celá chodidla a dolů ze svahu. Je to v hlavě! Určitě je fyzicky méně náročné vysloveně ofenzivní pojetí jízdy – pokud na to máme, než opatrnická defenziva (nmluvím o brankách). Tlak do jazyků není cílem, ale projevem dopředného pohybu těžiště těla (pánve). Zásadní problém „čistého“ carvingu je právě rychlost – respektive nutnost její regulace. Pokud mám něco najeto, jsou podmínky a nebojím se, nemusím brzdit, pak se neunavím ani na obřačkách (na SG zatím ano). To platí pro modrou. Na slalomkách je pohodová právě tak velmi mírná modrá, spíš jen cvičné louky. Z toho mi vychází, že nejúnavnější jsou točivé lyže a svah strmější cvičné louky. Bohužel většina většinou lyžuje takto. Ještě bych se zamyslel nad tím „neunavit se“. Minule jsme se dotkli aerobního a anaerobního prahu, je třeba nějak líp definovat únavu. Stačí asi podle subjektivní míry zakyselení svalů – ono pálení a tuhnutí. Ale vznik a hospodaření s laktátem je krajně individuální a závidí na celkové kondici i aktuálním stavu organizmu.

(ivan, ) Za ideální terén pokročilého karvera považuju například Kronplatz. Řadu sjezdovek značí modře, ale jsou to pěkně skloněné a hlavně široké svahy, na nichž lze ROZUMNĚ karvovat a nebrzdit. Najdou se i takové, kde lze po hranách hezky vodit i slalomky.
Obecným problémem imnsho je, že se ke sjíždění používají sjezdovky příliš prudké, na nichž minimálně brzdivá jízda po hraně způsobuje nutnost regulace rychlosti, jež (pud sebezáchovy) přehluší vše ostatní. A jakmile začne lyžař myslet hlavně na to, jak ukočírovat tempo, je konec s prací na technice.
Otoh, vyhýbat se prudším svahům proto, že na nich „neudržím hranu“, je taky škodlivé a může mít za výsledek „carvingového idiota“, který sice hezky krájí, ale jen tam, kde to zvládne. Kdežto skutečně dobrý lyžař si přiměřeným způsobem poradí se vším.
K problematice „únavy“ bych připomněl nápor na zádové svaly (a tedy logicky i antagonistu – břišní), o nichž se mluví mnohem méně než o „stehnech“, ačkoliv dostávají tvrdě zabrat. Představa, že pořádné lyžování znamená pořádná stehna, je poněkud zavádějící: potřebujeme také silný střed těla, „core muscles“, tedy silné břicho, spodní záda a hyždě. Homo sapiens, jenž se ze čtyř na dvě postavil a tím narovnal poněkud překotně, nemá páteř konstruovanou na činnosti jako sjíždění na lyžích s pánví tlačenou dopředu. Svalový korzet je jedním z mála pomocníků při té páteř nešetřící rachotě, jíž sjíždění je.

(Krab, ) Mimo téma: mě konkrétně vždycky po prvním „pořádném“ lyžování bolí v tomto pořadí: krk (odstředivka na hlavu), ramena a mezižeberní svaly nezvyklé na tento pohyb.
Jistě, spadnout k pohodovému kroužení není ono, ale zatím jsem nikde nečetl návod, jak zprostředkovat opojení z rychlosti, která je průvodním jevem dobrého lyžování a lyžaře. Dobré lyžování znamená RESPEKT & ROZUM & KONDICI & SÍLU & ODVAHU , nejlépe v tomto pořadí.

(ivan, ) Krab napsal: „… zatím jsem nikde nečetl návod, jak zprostředkovat opojení z rychlosti, která je průvodním jevem dobrého lyžování a lyžaře.“
“Zařaďte do svého lyžování i rychlou jízdu. Spíše než šusování stylem rychlostního lyžování co to dá a přímo rovně dolů tím myslím hlavně rychlé pasáže a otevřené oblouky o hodně velkém poloměru. V oblouku ale stále držte lyže na hranách a nedopusťte nekontrolované smýkání. Mírný drift nevadí, je jasné, že ve velkém tempu za sebou nenecháme příslovečné čisté brázdy. A občas si v té rychlosti opatrně dejte i pořádný zárohák s maximem odstředivých sil, jež udržíte. Na rovinkách se nezapomeňte zabalit do sjezdového postoje a zatáčky si dát i v něm. A přitom dostatečně širokou stopu.“
„Jistě, je to složité. Chce to strategii a plánování: kde a kdy. Budete-li ale opravdu chtít, jako zkušení lyžaři to zvládnete. U nás hůře a s problémy, v Alpách mnohde hladce. Buďte rozumní a jakmile se svah zahustí, uberte, případně jeďte jinam. Nejdůležitější a opojení z rychlosti nadřazené jsou samozřejmě ohleduplnost a opatrnost. O helmě jako samozřejmosti ani nemluvím. Stejně jako o tom, že pista musí být v přiměřeném stavu.“
„Zplanýrované dálnice mnohde zničily přirozený profil terénu. Naštěstí i na umělých tratích často zůstávají hrany a zlomy. Jsou to úžasné prvky, ale současně i kritická místa. Jakmile za hranu nevidíte, nesmíte ji v rychlosti ani přejet, ani skočit! Ideální je, když se ve dvojici nebo partě můžete vystřídat a tato místa si ohlídat. Pak už můžete velmi opatrně zkoušet skoky, v rychlosti ale spíše opomíjený předskok, kdy se odrazíme či jen velmi silně nadlehčíme těsně před hranou. Kopírujeme profil a přistaneme hned za ní, aniž by nás vyhodila do vzduchu. Je to klasický prvek pokročilého lyžaře, dnes méně často použitelný, avšak o to zajímavější.“
„Nevyhýbejte se rychlosti. Naopak. Doba sice vyznává obloučky, ale úplně se jí zřeknout je několikanásobná škoda.“
Tohle jsou pasáže z mého článku, který vyšel snad v prosinci 2006.

(Krab, ) Tento článek mám samozřejmě v paměti, ale dva roky mi trvalo, než jsem pochopil, co tak měl autor konkrétně na mysli. Ani tomu šusu bych se nevyhýbal.

(HOnza, jv5p@e-nisa.cz) protožes byl v tu dobu asi ještě dost vyznavač snadnejch zatáček na krátkejch lyžích, zakrojený hrany v pomalejší rychlosti a teprve v posledních letech potvrzuješ, že rozkoš (a možná ještě větší) může přinášet daleko širší škála možností, jak sjíždět na lyžích. Rychlost spojená s pevným vedením lyže a dlouhým prožíváním odstředivý síly a zakrojený hrany v oblouku na obřákovejch lyžích je zážitek samostatnej a pro mnoho z těch, co se k němu propracovali jde i přes ostatní lyžařský tozkoše – třeba i přes ten funcarving … No a o kousek zase dál je jízda na SG – což se ovšem dá zažít jen opravdu výjimečně (volná dobře upravená, tvrdá a široká pista se těžko hledá…:-). Jízdu šusem bych ale zatratil, protože tu provozujou zásadně specialisti „šusaři“, zpravidla na lyžích hluboku pod 180 cm, což je pitomost strašná…

(ivan, ) No to mě mrzí, že jsem to napsal tak nesrozumitelně(???) Všimni si taky, že ani já to šusování vysloveně nezavrhuju (to bych byl napsal „Rozhodně ne šusování, nýbrž…“), ale snažím se zabránit tomu, aby nebylo výkladem a výsledkem článku. Takže „spíše než šusování“ znamená jezdit především rychlé dlouhé oblouky. Přece jenom hecovat lidi do toho, aby to rozkulili rovně dolů, je trochu ošemetné. Nechtěl jsem zbytečně přivolávat kritiku všech těch opatrníků-„inženýrů lyžařských těl a duší“, kteří dneska vnucují páteřáky a chrániče málem i babičkám postávajícím u dětské lyžařské školky kvůli vnoučátkům.