Tento článek vyšel v časopise SNOW 124 (říjen 2020)

Až do první poloviny listopadu se dá v dosahu střední Evropy lyžovat prakticky výhradně na ledovcích. Přestože i na nich jsou lyžařské podmínky často omezené, zažívají svou hlavní návštěvnickou sezónu – kromě trénujících závodníků se na ně vydávají i natěšení rekreační a hobby lyžaři. Tato kombinace je samozřejmě spíš zárukou kompromisů než nerušeně fantastických podmínek. První předpokladem úspěšného začátku sezóny na ledovci je proto ujasnit si, co od něj očekávám. Méně je určitě více. Výborným důvodem pro podzimní lyžování je zahnání abstinenčních příznaků, rozcvička před sezónou, vyzkoušení nové výbavy nebo třeba jen pobyt na čerstvém horském vzduchu. Kdo si vysní prázdné a vyžehlené sjezdovky, posypané prašanem, třpytícím se v záři slunce, může být zklamán. Anebo musí mít opravdu štěstí.

Ledovec už není ledovec

Sjezdovky v ledovcových lyžařských areálech už dávno nejsou „umístěné“ na ledovci v celé své délce a ploše, naopak mnoho z nich se dnes nachází v kamenitém morénovém terénu nebo na zbytcích ledovce. Na sklonku léta a začátkem podzimu jsou ledovce nejvíce „obnažené“ a lyžařské podmínky jsou tak silně závislé na tom, kolik napadne přírodního sněhu, kolik ho vyrobí sněžná děla a také na tom, jak areál hospodaří s nahromaděnými zásobami sněhu z loňské sezóny (tzv. depony), které jsou začátkem sezóny rozhrnovány – někde jen na dojezdech tratí, jinde se depony jako koberec rozbalují po celé délce sjezdovek.

I když ledovce máme často spojené s představou širých zasněžených plání, na podzim tato jejich vlastnost příliš nevynikne. V září, říjnu a někdy ještě během listopadu se naopak lyžuje na omezeně širokých sjezdovkách, místy a zvláště na dojezdech často přímo úzkých. Širší ledovcové pláně bývají zčásti zabrané trénujícími závodníky.

Premianti věčného sněhu

Přirozeně sněhově nejspolehlivější je mezi nejsnáze dostupnými ledovci tyrolský Hintertux - jako jediný je celoročně otevřený a těží z toho, že se rozkládá na jakémsi „soutoku“ ledovců ze svahů Olpereru a Gefrorene Wand. Spolehlivě se na něm lyžuje na většině tratí jeho „horního“ patra, rozkládajícím se mezi 2 660 a 3 250 m n. m.

V Pitztalu a Kaunertalu na západě Tyrolska zase „ve velkém“ pracují s depony sněhu, z nichž pak „staví“ celé tratě.

I Sölden disponuje deponovaným sněhem, navíc si ještě zajišťuje publicitu otevíracím závodem Světového poháru na konci října.

Z tyrolských ledovců je rozsah otevřených sjezdovek nejzávislejší na přírodním sněhu na Stubaiském ledovci – v případě málo sněhu se provoz scvrkává na krátké tratě v nejvyšších partiích areálu nad Eisgratem.

Ledovce pod Kitzsteinhornem a v Mölltalu, tedy ty mimotyrolské, jsou samy o sobě poměrně malé, dlouho během podzimu tak mívají otevřeno jen několik tratí, a to i za slušných sněhových podmínek. Kitzsteinhorn je z ledovcových areálů vůbec nejníže položený, lyžuje se na něm z necelých 3 000 m n. m. Mölltal má sice také rozměrově skromnější ledovec, zato stále ještě poměrně mocný, umožňující i letní provoz.

Od firnu po prašan

Podobně jako na jaře jsou také na podzim sněhové podmínky na ledovcích dost rozmanité. V teplém počasí „babího léta“ sníh na ledovcových sjezdovkách ještě během dne měkne a vytváří prakticky jarní podmínky. S chladnějšími dny přichází tvrdší až ledový podklad, na který v příznivějších letech postupně přidává čerstvý sníh. Vysloveně prašanové dny ale na podzim bývají spíš výjimkou, typičtější je pevný až ledový povrch.

Rovinky a hangy

Typicky jsou ledovcové pláně velmi přehledné se sjezdovkami dálničního typu bez terénních nerovností, což vyplývá z toho, že ledovce v podstatě tečou jako „řeka“. Strmé úseky bývají méně obvyklé než ty plošší. Ledovce proto mají v oblibě hlavně milovníci pravidelných až monotónních oblouků. Vlivem odtávání ledovců se však průběžně mění sklon tratí – některé úseky jsou strmější než dříve, jiné naopak plošší. Výsledkem je, že obvyklým profilem ledovcových sjezdovek je střídání (krátkých) „padáčků“ a (delších) „rovinek“.

Jedním z nejprudších svahů je „svěťákový“ hang na ledovci Rettenbach v Söldenu, který je regulérní černou sjezdovkou, sportovně strmý je i svah Gefrorene Wand na Hintertuxu nebo Hinteren Brunnenkogel v Pitztalu.

Z mnoha původně ledovcových sjezdovek se s úbytkem ledovcové masy staly „běžné“ vysokohorské, terénně členitější tratě s kamenitým (morénovým) podkladem jako v případě Karlesjochu na Kaunertalu nebo Schmiedingeru pod Kitzsteinhornem.

Jak nahradit mizející sníh

Kvůli zkracování ledovcového splazu jsou v začátku sezóny zcela holé mnohé dojezdy ledovcových tratí – ty se tak dnes již neobejdou bez sněhové „pomoci“.

Nejrozšířenější je kromě konvenčního zasněžování děly skladování sněhu z loňské sezóny. V jejím průběhu a na závěr rolby navrší obří hromady firnu, tzv. depony, které pod reflexní fólií přečkají léto a na podzim jsou rozhrnuty do „koberce“ jako sněhový podklad dojezdů, nebo dokonce celých sjezdovek.

Spolu s depony se fólií přikrývají i vybrané plochy ledovce, trasy vleků nebo nejbližší okolí podpěr lanovek. Vrstva „zachráněného“ sněhu je už na první pohled impozantní. Bez něj by mnohde nebylo lyžování ve stávající podobě možné, neboť by odtátím například vznikly protisvahy nebo by se odhalily morénové prolákliny.

Doplňkově se využívají i alternativní způsoby výroby sněhu. Na Pitztalu a v Zermattu si už před více než 10 lety pořídili zařízení, které umí chrlit sníh i při teplotách nad bodem mrazu. Tento gigant, původně vynalezený Izraelci pro chlazení zlatých dolů v Jižní Africe, zabírá celou budovu – sníh z něj vypadává „oknem“ na hromadu, odkud ho rozhrnují rolby. Většího rozšíření se ale z důvodu své „nemobilní“ konstrukce a vysokých nákladů neujal.


Podzimní letecký záběr na Kaunertalský ledovec ukazuje, že sjezdovka podél nové lanovky Falginjoch a podél vleku Falgin vede po ledovci, celá oblast Karlesjochu a dojezd z Falginjochu a dále níže směrem k Ochsenalmu je naopak vysněžená jen z deponů sněhu

Více pohledů na ledovce z výšky najdete v článku Ledovce pohledem z výšky

Požehnané tlakové výše

Na podzim se nad Alpami často na dlouhé dny i týdny usazuje tlaková výše, která spolehlivě zajistí slunečné počasí ve vysokohorských polohách. Pokud předtím „napadlo“ a nebylo příliš teplo, mohou na ledovci panovat sněhově i povětrnostně velmi příjemné podmínky. Kdo má možnost plánovat operativně a vystihne pravý moment, užije si nesrovnatelně lépe než smolař, který vyrazí do přecházející fronty. V jejím případě mohutná vrstevnatá oblačnost „zajistí“ difuzní neboli rozptýlené světlo, při němž se ani při nejlepší vůli nedá kvůli „neviditelné“ členitosti povrchu plnohodnotně, nebo dokonce vůbec lyžovat.

Čím hlouběji na podzim a v zimě, čím severněji orientovaný nebo vysokými horami obklopený svah, tím více stínu nabídne. I na ledovcích jsou ale slunečné svahy, jedním z těch nejslunečnějších je Tiefenbach v Söldenu, který je otevřen směrem k jihu a východu. Naopak silně zastíněný je Kaunertalský ledovec, kde alespoň dopoledne svítí na severovýchodně otočený Karlesjoch.

Není radno podceňovat ani aklimatizaci – ačkoliv výjezd první den do tří tisíc metrů běžný lyžař bez potíží zvládne, celodenní pobyt ve výšce a sportovní námaha, na kterou přes léto odvykl, a zvláště nepříznivé počasí mohou zážitek oslabit.

Nápor na přelomu října a listopadu

Návštěvnický nápor na ledovce obvykle začíná o prodlouženém víkendu kolem 28. října – jednak se rozjíždí Světový pohár v alpském lyžování, jednak jsou v mnoha zemích Evropy podzimní „dušičkové“ prázdniny. Pokud jsou sněhové podmínky už dobré, vyplatí se jet o týden dříve, nebo naopak počkat. Pak už je plno prakticky po celý listopad. Obecně samozřejmě platí, že víkendy jsou návštěvnicky silnější než všední dny – a kdo se nechce víkendu úplně vyhnout, udělá obvykle lépe, když místo obligátního pátku, soboty a neděle svůj obyt posune od neděle do úterý.

Zahájení sezóny na ledovcích doprovázejí i četné openingy s doprovodným programem. Mezi tradiční akce patří Sportscheck Gletscher Testival Stubai, největší otevřený test lyží a vybavení v Alpách, který se koná v polovině listopadu.

Kam vyrazit

Kitzbühel natahuje sněhový koberec v říjnu

Velice netypické lyžařské prostředí tradičně chystá uprostřed podzimu Kitzbühel. Zhruba v polovině října rozhrne uskladněný sníh z loňské sezóny po bezmála kilometr dlouhé červené sjezdovce Resterhöhe, situované v necelých dvou tisících metrech a obsloužené 4sedačkovou lanovkou. Lyžuje se tedy na firnovém sněhu v podzimních kulisách Kitzbühelských Alp. Kitzbühelský „koberec“ není tedy pravou alternativou ledovců, za určité povětrnostní situace (vítr či mlha ve vyšších polohách) ale může poskytnout dokonce přívětivější lyžařské podmínky než ledovec. Nejbližším ledovcovým areálem je Kitzsteinhorn, vzdálený asi tři čtvrtě hodiny autem.

Kitzsteinhorn

Jeden z nejmenších rakouských ledovcových areálů patří mezi nejoblíbenější a nejnavštěvovanější – důvodem je jednak známost celé oblasti Zell am See a Kaprunu, a samozřejmě také snazší dopravní dostupnost oproti mnoha tyrolských ledovcům. Nejvyšším partiím areálu dominují ledovcové carvingové dálnice, zejména hlavní červeno-modrá trať Gletscherpiste obsloužená vleky a moderní kabinkou, níže se morénovým terénem prosmýkají užší tratě. Vyhlášený je zdejší snowpark, který bývá v provozu už od října.

Mölltaler Gletscher

Ledovec pokrývá „jeden“ svah, na kterém se více méně souběžně upravují dvě až tři tratě, značené všemi obtížnostmi. Obsluhuje je pohodlná 6sedačka s bublinou nebo alternativně pomalá 2sedačka. Přístup k ledovci vede metrem a následně kabinkou. Teprve ke konci podzimu se obvykle otevírají níže položené sjezdovky, které utvoří příjemně rozmanitý, přitom kompaktní vysokohorský areál.

Korutanský Mölltal je mezi českými lyžaři populární i díky dojezdové vzdálenosti, která je zvláště při cestě z východní poloviny Česka o něco kratší než u tyrolských ledovců. Mölltal je v „česko-slovenských“ rukou konsorcia Tatry Mountain Resorts a nabízí zvýhodněné skipasy při nákupu on-line.

Hintertuxer Gletscher

Sněhově mimořádně spolehlivý několikapatrový ledovcový areál se dá nejlée popsat jako vysokohorská pustina završená ledovcem, z jehož vrcholových partií je impozantní výhled. V pozdějším podzimu se postupně otevírají sjezdovky i v nižších patrech lyžařského areálu, které lze podle aktuálních podmínek rozmanitě kombinovat. Nejvyšší vrchol Gefrorene Wand má sportovně skloněný svah, z velké části zabraný trénujícími závodníky. Protilehlý Olperer skýtá přímé poctivě červené dálnice s plochým dojezdem a příjemně modrou objízdnou variantu. Nejvzdálenější od hlavního proudu lanovek je ledovec Kaserer, který proto bývá klidnější, přitom má svižné přehledné dálnice bez hluchých míst obsloužené kotvami, a je tak oblíbeným útočištěm lyžařských fajnšmekrů. Z mezistanice Sommerbergalm je od přelomu podzimu a zimy přístupný hravě zvlněný terén z Tuxerjochu, obsloužený krytou 4sedačkou. Na ledovec lyžaře vozí kabinkové lanovky a funitely, s kabinkami zčásti na sezení a zčásti stání, přímo na ledovcích je pak doplňuje jedna krytá moderní sedačka, jedna pomalá starší a vleky.

Kuriozitou Hintertuxu je přirozená ledovcová jeskyně zvaná Natur Eis Palast. V r. 2007 ji náhodou objevil zdejší rodák Roman Erler, když si všiml neobvyklé vertikální trhliny v ledovci. Díky ledu přimrzlému ke skalnímu podloží se v těchto místech ledovec, a tedy ani jeskyně, nepohybuje. Změny uvnitř jeskyně probíhají jen vlivem tíhy sněhu. Exkurze tak nabízí jedinečný pohled do nitra ledovce, kde probíhá i přírodovědný výzkum ledovcového „života“, například v podobě sinic „vyživovaných“ světlem. V jeskyni se návštěvníci seznámí také s legendou o obrovi, který prý spadl do trhliny, čímž zastavil rozpínání ledovce – v období let 1250 až 1850 totiž ledovec nepřetržitě rostl a ohrožoval pastviny v údolí.

Stubaier Gletscher

Stubaiský lyžařský areál se rozprostírá na pěti ledovcích a je dobře propojen lanovkami dokola třítisícového vrcholu Schaufelspitze, čímž vzniká malý výletní okruh. Zpočátku podzimu však bývá lyžařská nabídka mnohem skromnější. Lákadlem je však dobrá dostupnost z Innsbrucku a skipas pro děti do 10 let zdarma – rodiny proto často volí pro podzimní rozlyžování právě Stubai.

V horních partiích areálu – zejména nad úrovní mezistanice Eisgrat – převládají přehledné, pravidelné a převážně mírnější ledovcové dálnice, naopak níže se v kamenitém, morénovém terénu spouštějí členité a strmější sjezdy, které pokračují až do mezistanici Fernau. Milovníci stejnostejných carvingových oblouků mají v největší oblibě ledovec Daunferner s dvojicí kotvových vleků. Pravě Daunferner má ze zdejších ledovců i nejvyšší mocnost okolo 80 m. Hlavní ledovcová ranvej podél 6sedačky Eisjoch je přehledná a krotká v horní polovině, pod úrovní mezistanice Eisgrat se však – vlivem roztátí ledovce – poměrně strmě propadá. „Zadní“ ledovce Gaisskar a Windach jsou z velké části plošší, zato panoramatické.

Stubai je díky moderní, prostorné a větruodolné 32místné kabince typu 3S velmi pohodlně zpřístupněn. V horní stanici Eisgrat se pak ukrývá prakticky veškeré zázemí lyžařského areálu – restaurace, obchody, servis, úschovna nebo pik-niková místnost.

Nedaleko od ledovce hned v sousedství hlavní silnice údolím stojí horská chata Tschangelair Alm s vlastní sádkou pstruhů, která je milým zpestřením jinak poněkud jednotvárné nabídky tyrolských „specialit“. Přibližně půl hodiny cesty ze Stubaiského údolí je vzdálen Innsbruck, atraktivní městský cíl podvečerního výletu nebo třeba alternativy lyžování při nepříznivém počasí. Kromě městských památek lyžaře určitě zaujme pozemní lanovka z města na Hungerburg s výraznou architekturou stanic od Zahy Hadid. Na lanovku navazují kyvadlové lanovky na Seegrube a Hafelekar s panoramatickým výhledem na město a jeho horské okolí. Od poloviny listopadu se na Hungerburgu koná příjemný adventní trh, kde si kromě svařáku můžete vychutnávat třeba vánoční specialitu Kiachl, jakýsi „luxusnější langoš“.

Ötztal: Sölden

I když nad Söldenem se rozkládají jen dva menší, vzájemně propojené ledovce, údolí Ötztal je absolutním lyžařským premiantem pozdního podzimu. Tradičně se totiž nabídka otevřených sjezdovek rozšiřuje už v polovině listopadu, a to velmi významně.

Kromě sjezdovek na Giggijochu, které zároveň slouží jako propojení Söldenu s ledovcem, se otevírá i lyžařské dvojstředisko Obergurgl Hochgurgl v závěru údolí. V celém údolí platí i tří- a vícedenní společný skipas. Za příznivých sněhových podmínek se tak českým lyžařům, kteří jedou oslavit výročí sametové revoluce do Ötztalu, otevře více než 100 km sjezdovek, což je daleko více než v jakékoliv jiné alpské oblasti.

Vysoko nad Söldenem se rozpínají dva ledovce – stinný a sportovnější Rettenbach a slunný a pohodový Tiefenbach. Na podzim jsou přístupné vysokohorskou mýtnou silnicí, kterou mají lyžaři v ceně skipasu. Po otevření neledovcových sjezdovek a přístupových lanovek z města je obvykle ještě nějakou dobu na výběr, zda vyjet autem, nebo lanovkou, což dává ranním ptáčatům, vyjíždějícím autem, možnost být na ledovcovém manšestru dříve, než se tam nahrnou lyžaři, využívající pro výjezd soustavu lanovek z města.

Rettenbach je znám strmou, černě značenou a nikterak širokou „svěťákovou“ tratí, nad níž se rozléhá naopak poměrně mírná široká pláň, během podzimu využívaná i pro trénující závodníky. Tiefenbach je přívětivější, neboť kromě svižnějšího úvodu po něm sjezdovky rolují jako široké, přehledné a poměrně mírné dálnice až dolů. Červená trať Seiterkar, která slouží i pro alternativní přejezd z Rettenbachu na Tiefenbach, nemá ledovcový podklad, je tedy navzdory zasněžování závislejší na přírodním sněhu, ostatně věčný sníh už roztál i na dojezdech „ledovcových“ sjezdovek.

Ötztal: Obergurgl Hochgurgl

Obergurgl s Hochgurglem spolu utvářejí o něco méně rozlehlé, ale mnohem klidnější lyžařské území než Sölden. Není to ledovec, takže počet otevřených sjezdovek v začátku sezóny závisí na zasněžování a přírodní nadílce, díky slabšímu provozu ale paradoxně může potěšit i příjemnějšími sněhovými podmínkami. Nad Hochgurglem se rozlévají mírné, jemně zvlněné modře značené dálnice, jen vrcholová pasáž třítisícového Wurmkoglu je strmější s černou tratí. Milé jsou i spletité modro-červené sjezdovky pod Kirchenkogelem podél nové kabinkové lanovky, v jejíž nástupní stanici je velkorysá a elegantní restaurace Crosspoint. Děti potěší motorkářský simulátor anebo dřevěná „motorková“ prolézačka na venkovní terase. Zdejší muzeum s více než dvěma stovkami historických exemplářů motorek, největší rakouská sbírka tohoto druhu, bohužel nedávno lehlo popelem.

Pitztaler Gletscher

Pitztalský ledovec má oproti ostatním rakouským ledovcům „výškovou“ výhodu – díky horní stanici ve 3 440 m je převyšuje o 200 až 300 m. Jeho sjezdovky rolují stále ještě z velké části po skutečném ledovci, a mají tak typický ledovcový charakter – jsou přehledné a rovné jako letištní dráha. Jedinou proměnnou zdejších tratí je, že občas změní sklon – od nejplošší namodralé přes všechny odstíny červené až po rudou.

Nejsportovnější jsou červené tratě stékající hlavní kotlinou podél kabinky Wildspitz z vrcholu Hinteren Brunnenkogel, naopak ty nejmírnější poklidně plynou kolem horní sekce kabinky Mittelberg, přitvrdí teprve od mezistanice dolů. I sportovnější tratě jsou ale proložené plochými pasážemi, zvláště na dojezdech k lanovkám.

Vadou příjemně rozmanitého a přitom kompaktního ledovcového areálu je snad jen přístupová „roura“ v podobě Gletscherexpressu, podzemního vagónu pro 200 osob. Nahoře už jsou lanovky pohodlnější – dvě kabinkové, jedna sedačka s bublinou a jeden dlouhý vlek. Kotva Brunnenkogel je sice „nepohodlná“, zato spolehlivě jezdí i ve větrném počasí, které na ledovci není výjimkou.

I na Pitztalu už ledovcové splazy ustoupily a dojezdy tratí tak vedou výhradně po morénách. Nenahraditelné jsou proto sněhové depony, které se na začátku sezóny rozhrnou jako základové „koberce“ sjezdovek.

Kaunertaler Gletscher

Nejzapadlejší z tyrolských ledovců si jeho štamgasti cení hlavně pro klid a kompaktnost. Lanovky začínají daleko za poslední vesnicí „na konci světa“ – přístupová horská silnice nejprve stoupá k přehradní nádrži, v zimě pak pokračuje po hrázi a dále úzkou klikatou silničkou podél břehu a nakonec ještě strmě vzhůru nekonečnými serpentinami. Ve větrném počasí vynikne i ne tak exponovaná poloha Kaunertalského ledovce, díky níž může zůstat v provozu déle než jiné ledovce.

Vysokohorskou kotlinu mezi vrcholy Weissseespitze a Karlesspitze vystélá ledovec už jen zčásti, a tak mají sjezdovky jak charakter typických přehledných ledovcových dálnic (Falginjoch, Nörderjoch), tak neposednějších členitých tratí (Karlesjoch). Ledovcovou část areálu obsluhuje kabinová lanovka Falginjoch s větruodolnou konstrukcí, díky níž může jezdit i při větru, v němž se už prakticky nedá lyžovat.

Schnalstal (Val Senales)

Jihotyrolské údolí Schnalstal je krásným vysokohorským „koncem světa“, které má sice jen malý ledovec se zhruba 200m převýšením, jednou pomalou sedačkou a vlekem, ale zato má ze všech nejsnazší přístup z místa ubytování – kyvadlová lanovka vynese lyžaře z malé hotelové vesničky, které se rozkládá okolo její nástupní stanice ve 2 000 m n. m., za necelých 10 minut přímo na start ledovcových sjezdovek. Teprve v pozdním podzimu se v závislosti na přírodním sněhu lyžařská nabídka rozroste o „patro“ níže ke Gletschersee.

Passo Stelvio

V zimě nepřístupný silniční průsmyk mezi jihotyrolským údolím Vinschgau a lombardskou Valtellinou je nástupním místem stejnojmenného letního lyžařského areálu, který svůj provoz končí na přelomu října a listopadu. Jeho převážně mírné sjezdovky obsloužené vleky se rozkládají ve výšce až 3 400 m a skýtají daleký rozhled s dominantou majestátního Ortleru. Kdysi výstavní areál letního lyžování dnes „zdobí“ množství obřích chátrajících budov hotelů, které místu dodávají atmosféru svérázného skanzenu.