Tento článek vyšel v časopise SNOW 65 (prosinec/leden 2011/12).


Carving a racecarving

Hmmm, carving. To už zní honosně, to už jako byste uměli opravdu pořádně lyžovat. A tak tomu opravdu i trochu bude. Paralelní vedení lyží, kterému jsme se naučili minule, je zlomový moment pro všechny začátečníky. „Konečně jezdím s nohama u sebe!“ Vy ostatní se možná divíte takovým radostným výkřikům nad hloupým paralelním obloukem, ale to jen proto, že už jste zapomněli na ten opojný pocit, kdy se vám to povedlo poprvé. A stejně jako každý den, týden jásají moji žáci, jásám i já, učitel, protože teď teprve přichází to pravé lyžování.

Paralelní oblouk tedy umíme už od minule, jezdili jsme ho spolu na modré sjezdovce, vzpomínáte? Umíme i zapichovat hole broukajíce si Johanna Strausse, tudíž víme, i co je to rytmus oblouků, a můžeme se pustit do zrychlování. O nic jiného v podstatě nejde. Z modré sjezdovky přejedeme najednou na červenou, nabereme trochu na rychlosti, a pokud jí nechceme nabrat moc, musíme začít dělat něco více, než se jen tak vozit jako doposud. Přichází tedy větší zahranění lyží, větší přiklonění kotníků, kolen i boků a vlastně i celého těla do oblouku a odpadá otáčení chodidlem, kterým jsme doposud regulovali rychlost. Tedy neodpadá úplně, ale oproti jiným složkám se trochu omezuje. Moji pravidelní čtenáři jistě ví, jak nemám rád škatulkování na smýkání a carving, a mým nepravidelným to teď trochu osvětlím. Carving je jen pokračování toho, co jste se již naučili. Není to jiná technika, obrovský skok do jiné úrovně hry. Je to jen soubor dovedností, které oproti předchozím obloukům zase poskládáte trochu jinak. Těch dovedností je několik. Jednou z nich je zatížení lyží, které se v průběhu vašeho lyžařského vývoje stupňuje. Zatímco u oblouků v pluhu bude malé, postupně bude narůstat až k tomu největšímu při racecarvingu, kam se dostaneme i dnes. Stejně tak to bude i s hraněním. Lyže budou jistě více zahraněné se vzrůstající rychlostí, než když jsme jezdili minule třeba oblouk z přívratu vyšší lyží. A jednou z těch dovedností je i otáčení lyží, iniciované otáčením chodidel, o kterém jsme si povídali zatím ve všech dílech. Zatímco při smýkaných obloucích lyže tímto pohybem aktivně otáčíme, se vzrůstající rychlostí se jeho význam potichu vytrácí a začínáme se více spoléhat na moderní materiál, zatížení a zatáčení lyží pomocí náklonu do oblouku a s tím i zvětšeného podílu hranění. Vše lépe uvidíte na obrázku č. 1.

Tak nechme na chvilku teorie a pojďme lyžovat. Nebo carvovat? S carvingovým obloukem začneme velmi podobně jako se všemi předchozími oblouky. Náš vzoreček je už známý a navíc velmi jednoduchý. Nejdříve oblouk ke svahu, pak ještě jednou, ale ze spádnice a nakonec jeden a půl oblouku, tedy přes spádnici. Postavte se tedy šikmo svahem, nižší lyže je více zatížená a zkuste si jen tak na místě přiklonit kotníky a kolena ke svahu a sledujte, co dělají vaše lyže. Správně, více se zahraní. Tak se teď šikmo svahem rozjeďte, naberte trochu rychlosti a přikloňte opět kotníky, kolena, a pokud vám to dostatečná rychlost dovolí, tak i trochu boky ke svahu. Vauuu, zatáčí to! Podívejte se, zda za vámi zbyly dvě koleje. Pokud ano, dostáváte opět jedničku s hvězdičkou, pokud ne, zkuste to znovu. Snažte se přitom přiklonit obě kolena stejně tak, abyste udrželi pokud možno stejný prostor mezi koleny jako mezi lyžemi. Pokud jde vše podle plánu, zkuste se rozjet ze spádnice, nabrat více rychlosti a z ploch překlopit lyže na hrany právě jemným pohybem kotníků a kolen. Se stupňující se rychlostí zkuste pokrčovat vnitřní nohu, jak jsme si to ukázali minule na přívratném a paralelním oblouku. Vaše boky se jakoby nic posunou dovnitř oblouku, lyže se ocitnou dále od těla, tedy se více zahraní, tedy se více zatíží, tedy se více prohnou, tedy zatáčejí! To by mohlo být tím carvingovým „aha-momentem“ pro většinu z vás, jak by řekl Ivan Sosna.

A nakonec nezbývá než navázat od toho, co už umíme, k oblouku pře spádnici. Pojedeme tedy jeden a půl oblouku, nebo zcela správně půl a jeden oblouk. Tu polovinu už známe, ze spádnice naklápět lyže na hrany, pokrčovat vnitřní nohu, zatáčet. Nejezděte až do vrstevnice. Představte si ciferník hodin. Váš oblouk začal ze spádnice ve tři hodiny, jedete po směru hodinových ručiček, a zatímco předchozí oblouky jsme jezdili až do šesti hodin, tedy do vrstevnice, tento carvingový zkusíme ukončit už v pět. V pět hodin totiž přichází na řadu pohyb nahoru a dopředu ve směru budoucí jízdy, který odlehčí lyže a zajistí to, že nám lyže neujedou pod tělem jako motorka. Tento pohyb je kombinován i s pohybem dovnitř budoucího oblouku, což naopak zajistí rychlý přesun těžiště přes lyže a jejich přehranění. Do spádnice veďte lyže nenásilně po hranách, v okolí spádnice začněte více pokrčovat vnitřní nohu, což vám zajistí větší náklon do oblouku, tedy větší zahranění, tedy větší zatížení, tedy zatáčení. Zase ten „aha-moment“, byť stará písnička. To vše byste měli objevit na obrázku číslo 3. Pro porovnání ještě přidávám paralelní oblouk (obrázek č. 2) z minula pro lepší porovnání rozsahu pohybů dolních končetin, vedení oblouku a hlavně zahranění lyží.

Carving má ještě jednu drobnou mušku, kterou bychom neměli opomenout. Vše se učíme na mírném svahu. Lyže díky svému vykrojení udělají mnoho práce za vás a vše vypadá na modré sjezdovce velmi snadno. Ale dobře vyjeté oblouky patří i na červenou sjezdovku. A tam už bude třeba občas použít i mírného otáčení chodidel, abyste udrželi stejnou rychlost a hlavně poloměr. Jízda od lesa k lesu se dvěma kolejemi krásně vyříznutými do sněhu je možná právě díky těm kolejím v očích mnohých carving, ale rozhodně ne lyžování. Nezapomeňte tedy vše uzpůsobit terénu a sklonu svahu, a pokud za vámi zrovna nepojede vlak, ale trochu driftující traktor, nic si z toho nedělejte. Vše má svůj čas a ten přijde vzápětí s racecarvingem.

Racecarving se již velmi blíží té opravdové závodní technice. Je to další nadstavba carvingu, tady bychom již měli být schopni udržet lyže na hranách po celou dobu oblouku, bez otáčení chodidly, s rychlostí kontrolovanou pomocí dobře vytvořeného tlaku do lyží a včas zkráceného poloměru. Zde opět dvojnásob platí, že dvě koleje jsou sice fajn, ale kontrola rychlosti vyjížděním oblouků o poloměru 130 metrů do protisvahu není lyžování, ale nezákonný pohyb po sjezdovce odporující bezpečnostním pravidlům FIS. Učit se budeme tentokrát trochu jinak. Je to velmi jednoduché. Pokud už umíte carvingové oblouky, nezbývá než začít jezdit rychleji a soustředit se ve výsledku na dvě věci. Pokud jsme předchozí oblouky končili na ciferníku v pět hodin, zkusíme tyhle ukončit klidně už ve čtyři. Oblouk bude trochu delší před spádnicí, kdy se budeme téměř pokojně naklápět jako pytel hrušek dovnitř oblouku (samozřejmě ne na vnitřní lyži, ale jen tolik, kolik nám rychlost dovolí) a naopak o mnoho kratší za spádnicí, kde se náklon skrze pokrčení vnitřní nohy výrazně vystupňuje, lyže se ještě více zahraní, tedy i zatíží, tedy i prohnou, tedy i velmi zkrátí poloměr. K zvětšení úhlu hranění nám částečně dopomáhá i ve všech pádech skloňované zalomení. Nemám ten termín rád, je zavádějící a ti, co již vědí, si jistě všimli, že jsem ho nikde zatím nezmiňoval. Máme takové dva typy zalomení. Jedno vzniká podvědomě, odehrává se v bocích a má za úkol nás udržet v takzvané dynamické rovnováze. Zjednodušeně řečeno, pokud nemáte dostatečnou rychlost a budete se jen vklánět dovnitř oblouku jako pytel hrušek po celou dobu jízdy, upadnete. Horní polovina těla se tedy brání a automaticky na to reaguje mírným či větším, dle potřeby, odklonem od středu oblouku. Druhé zalomení je naopak cílené, má za následek zvětšení úhlu hranění a zároveň protažení dlouhé spojnice mezi chodidlem vnější nohy a vnitřním ramenem, která udrží o mnoho více sil, které na vás v oblouku působí. Když tuto spojnici (tzv. dlouhou nohu) někde přerušíte, kupříkladu v koleni, ale i v kyčli, tlak vyvinutý na lyže se ztrácí a jeho zbytek začínáte o mnoho více držet za pomoci svalů dolních končetin namísto kombinace opory kostí vnější nohy a svalů probíhajících horní polovinou těla. Zkuste se tedy zalomit trochu výše než v bocích. Když jedete doleva, snažte se stlačit svůj pravý „bůček“, nabytý vysedáváním po skibarech, pod žebra, nebo ještě lépe vytahujte nahoru své levé rameno a zalomíte se tak až skoro v pravém podpaží. Ale to už je krapet vyšší dívčí. Na průběh racecarvingového oblouku se podívejte na obrázku č. 4 a pojďme se ještě vrhnout na tipy, kde si osvětlíme zbylá tajemství.

TIPY pro začátečníky

Nezapomeňte na pohyby vnější nohy. Není všechno jen o pokrčení vnitřní, které tak často zmiňuji. Pořád bude platit „chceš doprava, stoupni si na levou“. Vždy to bude ten první pohyb, který je třeba udělat, vždy je třeba si na vnější noze uchovat dost citu a mírně pokrčený kotník stejně jako kontakt s jazykem boty pro jemné vedení vnější lyže. Pokrčování vnitřní nohy je jen báječným prvkem, který dobří lyžaři vždy dělali a ti horší na něj mohou myslet a využít tak svůj carvingový materiál o mnoho lépe a hlavně ekonomičtěji. A o to nám přeci jde, ne?

TIPY pro pokročilé

Podtažení, překlopení, kombinace? V moderním lyžování obecně pracujeme o mnoho více s posunem těžiště ze strany na stranu než nahoru dolů. Mohli bychom tedy obecně říct, že se vzrůstající rychlostí omezujeme vertikální pohyb, tedy nahoru a přidáváme pohyb stranový, tedy dovnitř oblouku. Při racecarvingu obecně používáme techniky podtažení (crossunder), nebo překlopení (crossover). Ta první je velmi funkční na mírných svazích, byť i při ní vždy dojde k malému zdvihu těžiště pro odlehčení lyží, ta druhá se naopak využívá na svazích strmých. Nejčastěji využíváme, a speciálně my běžní smrtelníci, kombinace obou technik, jak je to vidět i na obrázku č. 4. Vy si vyzkoušejte obě dvě odděleně a naučte se je přirozeně kombinovat.


P.S.: Díky Zdendovi Černíkovi za tip na australské grafy, Honzovi Kvasničkovi za bůček a Ivanu Sosnovi za ciferník, neb mám pocit, že jsem to od něj kdysi četl poprvé.


Všechny díly seriálu Skiwithme najdete na www.snow.cz/skiwithme



Projekt Ski with me

Teorie a praxe – sestry, z nichž každá vlastní klíč od pokladnice jménem lyžařská dovednost. Doposud se SNOW – tak jak to časopisy mívají ve zvyku – kamarádil s teorií. Projekt Ski with me ale propojuje teorii s praxí a nabízí přednostně čtenářům SNOW na vlastní lyže vyzkoušet to, o čem čtou, pod dohledem autora celého projektu, předního odborníka na výuku lyžování, Ondřeje Nováka.



*Ondřej Novák je instruktor lyžování s dlouholetou praxí v ČR, Rakousku a Austrálii.


*Možná je to házení flinty do žita, neb všichni vědí, všichni už nějak lyžují, tak proč se na stránkách lyžařského časopisu dívat na to, jak se učí začátečníci. Ale ani těm největším profesionálům neuškodí, když se na začátek sezóny trochu „rozpluží". V následujících pěti dílech malé fotoškoly lyžování bychom se měli společně prolyžovat až k vyspělé formě dlouhých a krátkých oblouků, racecarvingu i hravým zdokonalovacím formám.*
Náš seriál je zacílen na dvě světové strany. Na jedné stojí ti nedotčení, kterým by naše malá fotoškola měla přinést jednoduchý návod, jak se naučit lyžovat, na druhé pak ti ostřílení, kteří hledají souvislosti, kladou si otázky a v návaznosti na naši rubriku nám doufám nějaké další otázky položí nebo si nejlépe přijedou na hory vše ověřit v praxi.

Takže pojďte si se mnou zalyžovat... Ski with me!