Fenomén Japow

Když se v devadesátých letech začal na lyžařských mapách světa objevovat nenápadný termín „Japow“, málokdo tušil, že nejde o výstřelek marketingu, ale o název pro meteorologický fenomén, který Japoncům dávno přerostl přes hlavu. V zemi, kde se ještě koncem listopadu listí barví do stejných ohnivých odstínů jako u nás kolem Príglu, se v půli prosince během pár dní překlápí atmosféra do monotónní šedi – a pak se spustí sněžná palba, která nepřestává téměř tři měsíce v kuse.

Dva obří systémy, sibiřský anticyklon a aleutská tlaková níže, se tu sráží s intenzitou, která nemá v civilizovaném světě obdoby. V některých letech padá tolik sněhu, že Japonci pořádají „snow wall tours“ – vyhlídkové jízdy mezi závějemi vysokými jako šestipatrový dům. A přestože za zrozením slova „Japow“ nestojí žádný odvážný marketér, ale spíš zromantizované reportáže o průkopnících typu Yvona Chouinarda, fenomén se rychle stal symbolem nejjemnějšího prašanu planety.

Jenže Japow je jen jedna věta v mnohem delším příběhu: o tom, jak Japonsko lyžovalo dřív, než to svět vzal na vědomí, jak dosáhlo vrcholu, který překonal i Ameriku, a jak se pak celé impérium zhroutilo a znovu rodí – tentokrát s pomocí Australanů, kteří před čtvrtstoletím objevili „Bali na sněhu“.

Kořeny ve válce

Japonská lyžařská historie zní v evropských uších překvapivě povědomě: na jejím počátku stojí rakouský důstojník. Major Theodor von Lerch byl v roce 1911 vyslán, aby armádu naučil lyžovat podle Zdarského techniky. Horské výcviky u Joetsu se později promítly i do japonských operací v Mandžusku – lyže tu byly vojenský nástroj, nikoli víkendová zábava.

A přesto se z původně armádní disciplíny stala mezi válkami moderní vášeň. Zakládaly se desítky klubů, Hannes Schneider přivezl do Japonska svou arlbergskou techniku a položil základ systematické výuky. Lyže tak vstoupily do období, které japonská společnost načítala jako součást svého „ekonomického zázraku“.

Po druhé světové válce přišla masivní americká pomoc, otevření trhu, výbušný růst průmyslu a s ním i životní úrovně. A lyže, sport závislý na něčem tak prchavém, jako je volný čas a volné peníze, vyletěly vzhůru jak horkovzdušný balón.

Když Japonsko předběhlo Ameriku

V osmdesátých letech bylo Japonsko lyžařskou supervelmocí. Ne výsledky závodníků – ale infastrukturou, návštěvností, a objemem peněz, které se v horách točily.

Roku 1982 se v dokumentu Banff Mountain Film Festival objevila scéna, která dodnes působí jako z jiné planety: přeplněné svahy, nekonečné davy, a na Hokkaidu v té době vznikal největší hotelový komplex světa s krytým zábavním parkem. Vlaky Shinkansen praskaly ve švech vždy v pátek odpoledne – tisíce lidí mířily z Tokia do Yuzawy, Myoka a Nagana. Na vrcholu boomu existovalo přes 800 lyžařských areálů, víc než kdy měly Spojené státy nebo jakákoli jiná země na světě.

Bylo to období, kdy se volné peníze sypaly z výplat i z japonské burzy. Průměrný učitel či policista měl dost na to, aby si bez mrknutí oka dopřál víkend na svahu. Pro závodní lyžování tu byl lepší byznys než v Kanadě; slalomové duely podél tratí lemovaly tisíce diváků, sponzorské firmy jako Range Rover nebo Toshiba pumpovaly do závodů částky v branži nevídané.

A to vše v zemi, která v té době prakticky neznala off-pistovou lyžařskou kulturu. Pod lanovkami se nesmělo jezdit, lesy byly tabu, výlety mimo areál považované za nebezpečí či drzost.

Pád: Ztracená dekáda a stovky mrtvých areálů

Pak přišel rok 1990. Splaskla bublina, japonská ekonomika se propadla do takzvané „ztracené dekády“ a s ní i lyžování. Počet domácích lyžařů klesl z téměř 20 milionů na pouhých šest.

Do toho Japonsko pořádalo zimní olympiádu v Naganu 1998 – načasování tak nešťastné, že se investice do infrastruktury dodnes úplně nevrátily. V horách zůstaly stovky zařízení, která neměl kdo uživit. Zhruba 200 areálů zaniklo, a kdo dnes zavítá na naganské Myoko, najde tiché memento: opuštěné lanovky, zrezlé sloupy reproduktorů, sjezdovky, které zarostly během pouhých dvou desetiletí.

Andrew Lea, britský učitel angličtiny, který v Yuzawě žije už přes 40 let, tomu říká „lyžařská archeologie“. Prochází zbytky někdejšího impéria a popisuje zásadní problém dneška: stárnoucí infrastrukturu, která už neodpovídá očekáváním zahraničních návštěvníků.

Australané přicházejí: Bali na sněhu

Zatímco Japonsko investovalo do Nagana poslední velké úspory, v tichosti se odehrálo něco jiného: první Australané začali skupovat penziony a budovat bary v Niseku. Levné letenky, chuť cestovat a exploze snowboardové kultury z nich udělaly pionýry nové éry.

Niseko se stalo „Bali na sněhu“ – místem, kde noční život často přehlušoval japonskou střídmost a kde se během přelomu milénia rodila zcela nová identita resortu. Tehdy ještě málokdo tušil, že během následujících dvou dekád vyrostou pod horou Yotei hotelové paláce Ritz-Carltonu, Park Hyatt či dokonce sezónní butik Louis Vuitton v jurtě.

To všechno ale mělo jednoduché vysvětlení: nikde jinde na světě nepadal prašan tak lehký, tak suchý a v takové hojnosti. A nikde jinde nebylo možné získat kanadskou kvalitu lyžování za japonské ceny.

Niseko, Hakuba a éra zahraničního luxusu

Australané koupili to, co Japonci opouštěli. Staré rodinné domy – akaiya – se měnily v hřejivé lodže. Ryokany přežívaly, ale stále častěji musely konkurovat západnímu komfortu: žádné tatami a syrové ryby k snídani, nýbrž krb, dřevěné trámy a snídaně, které neurazí nikoho od Sydney po Denver.

Niseko se tak stalo nejznámějším – a nejzahraničnějším – japonským resortem. Hakuba, napojená na slavnou globální sezónku Epic Pass, druhým pólem. Každý rok přibývá víc mezinárodních hostů, naopak méně Japonců. Jen během zimy 2024/25 přijelo 10,5 milionu zahraničních turistů, z toho Australané tvoří třetinu.

Ryze japonská atmosféra devadesátých let vymizela. Ale některé křehké vrstvy kultury přežívají: od těch ryokanů, které se stále drží tradic, přes místní kuchyni, až po tiché svahy, které objevují ti, kdo se nebojí vyjet mimo hlavní „Japow window“ – krátké okno mezi začátkem ledna a půlí února, kdy sněží nejvíce.

Budoucnost: Japonci se vracejí do hry

Lea, ten tichý svědek čtyř desetiletí, tvrdí, že sněhová kultura Japonska má pořád svou duši. Jen se mění. Větší areály zdražují – někde až o 300 %, aby mohly modernizovat lanovky. Ale zároveň stále existují tři, čtyři kopce, kde si člověk za pár drobných nebo dokonce zdarma sveze a dá si dvě hodinky v prašanu.

Není to ta Japonština lyžařského boomu, která se hrdě měřila s kralující Amerikou. Ale je to země, která se znovu otevírá světu, tentokrát uvážlivěji – jako místa, kde prašan stále padá s matematickou jistotou, kde staré domy dostávají druhý život hotýlků, a kde se historie lyžování čte v terénu stejně jako v muzeu.

Japonsko možná ztratilo většinu svých domácích lyžařů. Ale neztratilo to hlavní: nevyčerpatelné zásoby sněhu a schopnost znovu definovat zimní kulturu. A to je něco, co Evropa ani Amerika napodobit neumí.