Meribel | Mottaret aktuální report z 03. - 09.02.2019

Sjezdovky:

Méribel s Mottaretem leží v údolí, které je ze tří stran obklopené horami, jejichž výška sahá až ke 3 000 m n. m. Samotný Méribel přitom leží v cca 1 450 metrech, takže některé zdejší sjezdy, například červená Mauduit, nabízejí luxusní převýšení.
Údolí je přístupné od severu a na jeho jižním konci se tyčí 2 952 metrů vysoký Mont Vallon. Je snadněji dostupný třeba ze sousedního Les Menuires nebo Val Thorens než přímo z Méribelu. Z vrcholu vedou po severní straně hory dvě červené sjezdovky - Campagnol a Combe du vallon. Jak jsme vypozorovali, upravená je pravděpodobně vždy jen jedna z nich, v době naší návštěvy to byla Combe du vallon. Ta je sympaticky členitá a nabízí pěkné převýšení. Sjezdovka Ours zpět do Mottaretu vybízí k přejezdu do Mottaretu, ale osobně doporučuji se vyvézt na boční svah lanovkou a zpět se vrátit některou z plnohodnotných sjezdovek, protože Ours není nic víc než přejezdová cesta, která ve spoustě úseků vyžaduje bruslení, a jejím plusem je snad jen to, že v jednom svém úseku prochází národním parkem. Ne, že by to lyžař ocenil...
Ostatní svahy jsou orientované buď východním, nebo západním směrem, takže je vždy alespoň jedna strana údolí osvícená sluncem. Dopoledne jsou to svahy pod vrcholky Col de la Chambre (2 850 m n. m.), 3 Marches (2 704 m n. m.), Mont de la Challe (2 573 m n. m.), Tougnéte (2 437 m n. m.), Cherferie (2 251 m n. m.) a konečně Roc de Fer (2 294 m n. m.). Zatímco pod Mont de la Challe a Tougnète jsou sjezdovky spíše červené, z ostatních vrcholků stékají do údolí většinou modré sjezdovky.
Častou ranní přístupovou sjezdovkou z vedlejšího údolí je modrá Lac de la chambre nebo červená Venturon. Na severním konci tohoto svahu se nacházejí i dvě černé sjezdovky Bosses a Face. Zatímco ta první byla sice upravená, leč kvůli tréninkům a závodům při každé naší návštěvě uzavřená, Face byla sice přístupná, leč neupravená a jízda po ní mi tedy zrovna radost nedělala. Z této části areálu je možné po modré sjezdovce Raffort nebo červené Villages sjet do Méribel Village nebo do Les Allues, které leží dokonce jen ve výšce 1 100 m n. m., což při sjezdu z Roc de Fer slibuje převýšení skoro 1 200 metrů. Bohužel červená Villages není sjezdovkou v pravém slova smyslu, jsou to různé úzké průseky, přejezdy po cestách, traverzy po loukách, často takový tobogán až U-rampa. Byl dostatek sněhu, a přesto byla na této „sjezdovce“ vydřená místa. Narozdíl od klasických sjezdovek tu samozřejmě chybí ochranné prvky typu matrací či sítí, ačkoli některá místa procházející mezi stromy by si to vyloženě zasloužila. Na vyblbnutí fajn, na lyžování to není.
Z vrcholků Cherferie a Roc de Fer se lze také přehoupnout do vedlejšího údolí směrem Les Menuires. Z opačné strany vrcholky lanovkami přístupné nejsou.
Na protějším svahu pod vrcholy Saulire (2 740 m n. m.) a Col de la Loze (2 305 m n. m.) se nachází několik pěkných sjezdovek. Kromě černých GoPro Couloir, kterou už bych za sjezdovku ani neoznačila , Grande rosière, Sanglier nebo Tétras tu najdeme hlavně dlouhé červené sjezdovky stékající podél dvou kabinových lanovek. Například červená Mauduit při sjezdu ze Saulire do Méribelu nabízí převýšení téměř 1 300 metrů! A tentokrát opravdu nejde o žádnou přejezdovou cestu, ale plnohodnotnou sjezdovku. Sjezdovky pod Col de la Loze jsou pak spíše jednodušší, vyjma již zmiňované černé Tétras.
Z vrcholku vede modrá Pic bleu, členitá, místy i docela široká, bohužel ale překvapivě dost zmrzlá. Sjezdovka ústí nedaleko letiště, v jehož okolí se nachází několik sjezdovek určených pro začátečníky. Všemi doporučovaná je zelená Blanchot, která je přehledná, široká a vhodná nejen pro začátečníky, ale díky svým parametrům i pro nácvik nových dovedností těch pokročilejších.

Sněhové podmínky:

Sněhu všude dostatek, a to i mimo sjezdovky. Některé sjezdovky byly docela zmrzlé, například červená Combe du vallon (však je také orientovaná severně), ale překvapivě i mnohem níže ležící modrá Pic bleu. V úzkých místech se dělaly menší boule, nejhorší to bylo na úzkých dojezdech k dolním stanicím lanovek.

Komfort – lanovky, vleky a zázemí:

Hlavními přepravními zařízeními jsou kabinkové lanovky Tougnete, Plattieres, Mont Vallon, Pas du Lac a Saulire Express. Dále jsou doplněny o spoustu sedačkových lanovek. Vypíchla bych z nich hlavně novou a naprosto luxusní šestisedačku Legends. V okrajových částech jsou lanovky staršího data, neodpojitelné, pomalé, ale díky tomu jsou zde sjezdovky liduprázdné.
Do Méribelu je možné se dostat i tříúsekovou kabinkovou lanovkou Olympe z Brides les Bains (600 m n. m.). Kabinka prý byla postavena roku 1990 při příležitosti konání olympiády v Albertville 1992, doba jízdy je 23 minut, výrobcem Poma. Osobně bych kabince hádala výstavbu tak na přelomu 70. a 80. let, to zamrznutí v minulosti mi pro lanovky značky Poma přijde ve Třech údolích dost typické, a i tu celkovou dobu jízdy bych odhadovala delší. Lanovkou jsme jeli jen z první mezistanice od sjezdovky Villages a i tak to byl dost návrat do lanovkové historie .

Zalidněnost:

Občas menší fronty na kabinkové lanovky, ale sedačky v podstatě zcela bez čekání.
Na sjezdovkách také nebylo nijak výrazně přelidněno, snad vyjma ranního sjezdu po modré Lac del a Chambre nebo dojezdů k dolním stanicím lanovek.

Občerstvení a aprés-ski:

V Méribelu a Mottaretu je řada restaurací, ale v porovnání s ostatními částmi Tří údolí mi přišlo, že je jich zde o něco více i přímo na svazích. Kvůli zahájení provozu lanovek až v 9:00 jsme měli ráno dostatek času na vydatnou snídani, takže jsme se přes den obešli bez jídla a tedy žádnou z restaurací nevyzkoušeli.