Sjezdovky:
Otevřeno je vše podstatné, pár okrajových sjezdovek mimo provoz. To
nejlepší naleznete jednoznačně na svazích nad Kaltenbachem -
modro-červená č. 5 je moje srdcovka, pro mě jedna z nejlepších sjezdovek v
Rakousku. Jen o málo horší svezení je i na okolních červenomodrých č. 3,
4, a 6. Carving si užijete po celé délce těchto sjezdovek, a že není
malá. Pro ambicióznější lyžaře je skvělá černá č. 8, opravdová
stěna se skvělým vymrzlým, avšak ne ledovatým podkladem. Odváží se na
ni jen pár návštěvníků za celý den, takže manšestr je skoro
jistotou.
Tentokrát jsem měl možnost navštívit i sousední Hochfügen, všechna
propojení jsou již v provozu. Celkem pěkné jsou i modro-červené č. 12 a
13, které nejsou jen obyčejnými propojkami. To červená č. 1 do Hochfügenu
potěší jen ze začátku, kdy nabízí relativně široké a mírné pasáže,
pak jsou to již spíše stěny, které byly bohužel dnes i celkem ledové.
Nicméně za svezení stojí i modré č. 11 a 13 na samotném kraji areálu.
Druhá jmenovaná sice prostřední část vyplňuje poněkud nudným
přejezdem, ale v poslední třetině nabídne širokou pláň s přiměřeně
mírným sklonem.
Sněhové podmínky:
Při příjezdu do Zillertalu jsem byl lehce překvapen, narozdíl od
Alpbachtalu je tu zeleno, přírodní sníh leží až ve vyšších polohách.
Nemalou část pokrývky na svazích tak tvoří technický sníh, ale
především ve vyšších polohách se jedná o dobrý mix s přírodním.
Bohužel, ani zde se ještě nelyžuje úplně bez kamínků, moc jich ale
naštěstí nebylo a každý se zvládnul vyhnout. Na většině svahů byl
sníh ve skvělém stavu po celý den, na několika vytížených prudších
úsecích se tvořily jen malé muldy z prachového sněhu. Nad Hochfügenem
přes den slunce kvůli poloze svahů příliš nesvítilo, a tak byl povrch
umrzlejší.
Komfort – lanovky, vleky a zázemí:
Vše v pořádku, v naprosté většině moderní odpojitelné sedačky a
kabinky, některé s vyhříváním a bublinou. Většina v provozu do 16 hod.
(i Sonnenjet, u které je chybně uváděno do 15:30), údolní kabinka z
Hochzillertalu do 16:30. Ještě stále se s ní muselo i sjíždět dolů,
nicméně pod ní vedoucí uzavřenou červenou sjezdovku sjížděly i po 16.
hodině desítky lyžařů. Charakterem se ale rozhodně nejedná o jakékoliv
příjemné svezení, navíc ji areál stále intenzivně zasněžoval a tak
nebylo o co stát.
Zázemí velkorysé, moderní budovy a WC na každé stanici
samozřejmostí.
Stejně jako v Alpbachtalu, ani zde nebyly respirátory vlekaři
vyžadovány, nosilo je však o poznání více lidí, odhadem přes polovinu.
Jen dvakrát se nám ale stalo, že jsme na lanovce nejeli sami, a tak je
šátek dle mého názoru plně dostačující.
Zalidněnost:
Lyžařů nebylo málo, ale areál jich pojme spousty a nikdo nikde
nepřekáží. Jen párkrát jsme čekali několik sedaček či kabinek, jinak
volný průjezd až k nástupu. Na údolní kabinku se menší fronta kolem 16.
hodiny tvořila, v 16:20 ale už bylo celkem volno.
Občerstvení a aprés-ski:
Nezkoušeli jsme, ale konečně to tu zas žije. Snad poprvé po covidu
vidím v nějakém skiareálu čilý ruch u chat a aprés-ski barů a je to
fajn. Své samozřejmě dělalo i počasí, například pro posezení na terase
chaty u zapadlé kotvy Hirschbichlift na nejslunečnějším svahu se rozhodly
desítky lyžařů. U restaurace Albergo byly párů lyží snad i stovky. Ani
dole nebylo před 17. hodinou mrvto, bary celkem obsazené, tak snad se staré
časy vrací.
Doprava do střediska a parkování:
Doprava klasická zillertalská, především po 17. hodině údolí celkem
ucpané, i kvůli nehodě a kyvadlovému provozu. Kdo zná, dokáže objet
bočními cestami a aspoň trochu si pomoci. Na parkovišti nebyl problém
nalézt v 11 hod. místo asi 30 m od kasy. Bohužel na tuto část parkoviště
začal odpoledne dopadat sníh ze sněžného děla a tak jsme si ještě v -6
stupních pěkně zaškrábali. 