Sjezdovky:
Možnosti byly dnes omezené na spodní patro areálu. Ve Val Thorens je ale
i tato část poměrně strmá a nabízí na výběr spoustu červených
sjezdovek, hlavně v okolí lanovek Lac blanc, Peclet, Portette a Boismint.
Modré se občas proplétají mezi těmi červenými, více jich najdeme jen
podle sedaček Plein sud a Pionniers a kabinky Moraine. Na mapce to nevypadá,
ale pocitově jsou docela dlouhé a některé i zajímavě členité. Ty
vedoucí podle sedaček končí ve městě, skrz které je potřeba projet, jsou
tam za tím účelem dva mosty.
Sněhové podmínky:
Namísto slibovaného sněžení v níže položených částech Tří
údolí už druhý den poměrně vydatně prší. Platí to i pro Val Thorens,
které leží v nadmořské výšce 2 300 metrů. Až o nějaký ten metr výš
přešel déšť v mokré sněžení. Sněhové podmínky na sjezdovkách byly
proměnlivé. Někde byl urolbovaný podklad, na který přes noc napadlo
nějakých 15 cm mokrého sněhu, do kterého dál sněžilo nebo pršelo.
Hluboký sníh lepil jak lepidlo a vyjet mimo rozježděnou trasu znamenalo
koledovat si o pád. Pádů dnes logicky byla vidět spousta, a to bohužel
očividně včetně těch s úrazem… Červené sjezdovky byly neupravené,
podklad pod čerstvě napadlým sněhem rozhodně nebyl rovný. Na některých
místech, zejména spojovací sjezdovce Chase, byla spousta vydřených míst.
Na širokém „prostranství“ ve Val Thorens byl mokrý sníh tak
„umydlený“, že to bylo jedno velké zrcadlo. Povrch byl hodně křivý,
žádná nerovnost se nerozjezdila, ale naopak pořádně „utužila“.
Viditelnost odpovídala podmínkám. Kde pršelo, bylo sice relativně dobře
vidět, ale pršelo tak silně, že brýle bylo nutné otírat několikrát do
minuty. Ve vyšších částech areálu sice sněžilo, ale sníh byl tak
mokrý, že se také všude lepil. Místy se do toho přidala mlha a poměrně
silný vítr a bylo vidět je na několik metrů.
Přestála jsem bez úhony jeden pád, ale když se mi poněkolikáté
„kousla“ hrana tak, že jsem byla ráda, že jsem to ustála, odmítla jsem
dál riskovat obnovení loňského zranění kolene a zavelela k ústupu.
Nakonec jsme vydrželi lyžovat asi tři hodiny a za zmínku možná stojí, že
při návratu jsme pořád byli v suchu a teple, což je dobrá vizitka i pro
oblečení, které jsem v minulosti recenzovala.
Komfort – lanovky, vleky a zázemí:
Přepravní zařízení v horních částech areálu byla mimo provoz, vyjma
kabinové lanovky Grand fond, která zajišťuje spojení s Orelle. Ačkoli
kabin(k)ové lanovky jsou ve Val Thorens klíčovými přepravními
zařízeními, dnes byla v provozu jen část z nich. Přepravu tedy
zajišťovaly zejména sedačkové lanovky, ty byly v provozu zřejmě všechny,
vyjma vrcholové „3 Vallées“. Všechny zdejší sedačky jsou bez bubliny,
takže přeprava v dnešních podmínkách rozhodně nešla označit za
pohodlnou. Na sedačkách ležela vrstva sněhu, jen za tu jednu jízdu ho
stihlo napadnout docela hodně, případně byla na sedačkách spousta vody z
vytrvalého deště. Ometání sedaček, které je obvyklé v jiných zemích,
se ve Francii nenosí. Ze sloupů poměrně vydatně kapal olej.
Zalidněnost:
Vydatný déšť zřejmě všechny odradil, nástup na lanovky byl bez
čekání a většina sjezdovek byla úplně prázdná. Výjimkou je velké
prostranství přímo ve Val Thorens, kde se u pojízdných pásů učí
začátečníci. Tam je rušno snad i uprostřed (deštivé) noci…