Veškeré pohyby jsou řízeny pomocí nervové soustavy, přičemž některé činnosti fungují na základě vůle daného člověka (vědomě) a jiné automaticky (podvědomě). Při výuce sportu, jakým je třeba lyžování, využíváme nejprve konkrétní vědomé pokyny (od jednodušších po složitější), které časem začneme dělat automaticky (a můžeme pak přidat do svého repertoáru cvičení další dovednosti).

Pro další komplexnější pohybové úkoly má pak naše nervová soustava k dispozici „v šuplíku” více vhodných „programů” a už pak nezáleží, jestli jsou to ty vrozené, nebo získané (tréninkem). Nás ale dnes bude více zajímat, co společného s tím mají smysly a jak to ovlivňuje rovnováhu (nejenom) na lyžích.

Jak funguje rovnováha?

Rovnováhu zajišťuje komplexní systém řízení, založený na neustálém vyhodnocování podnětů z různých zdrojů („čidel”). To vše se děje za účelem optimálního provedení všech potřebných pohybů nebo držení těla v různých situacích - díky tomu dokážeme stát (a neupadnout – kromě stavu, když něco slavíme :-D), chodit nebo lyžovat. Čím složitější a dynamičtější pohyb, tím je obtížnější pro řízení a provedení.

Tento složitý systém má tři základní podsystémy. Jsou tvořeny sítí čidel v oblasti kloubů (tzv. propriocepce) a propojené s podněty získávanými z očí (vizuální systém) a uší (tzv. vestibulární aparát). Každý z nich dává do nervové soustavy informace, pomoci nichž se v ní vytváří 3D model celé pohybové soustavy (v reálném čase).

Adaptace a reakce

Tento 3D model se neustále aktualizuje podle okolních podmínek (pozice a aktivita částí těla a stav okolí) a díky tomu mají „výkonné složky” (nervy a svaly) dostatek informací pro adekvátní reakci (k dosažení rovnováhy v daných podmínkách). Asi je každému jasné, že tato kooperace musí být hodně vyladěná, a tedy přesná a rychlá, přičemž její atributy se dají dost dobře trénovat (a to i u rekreačních lyžařů každého věku).

Není třeba se v tom rýpat nějak hlouběji, tyto systémy nás prostě provázejí v každodenním životě bez ohledu na to, jestli to chceme, nebo ne. Jejich výkon je závislý na tom, jaké jim dáváme podněty (rozsah a intenzita stimulace) - základním principem evoluce je totiž adaptace (na něco…). A obecně platí, že to co se nepoužívá (nedostatečně nebo vůbec), to degraduje. Proto sportující lidi padají obvykle jenom při lyžování (ano, i já...) a ti ostatní „pouze“ na chodníku. :-D

Přizpůsobte se!

Lyžování je specifické v tom, že na tělo lyžaře působí více sil (mimo „běžnou” gravitaci). Ty způsobují třeba to, že lyže zatáčejí, že občas někomu ustřelí některá lyže nebo že jezdec při vhodné konstelaci padne do osídel „neviditelného” katapultu, který ho vystřelí někam do ... – každý z nás si to už aspoň jednou zažil.

Hnacím motorem celé soustavy (lyžař + lyže) je složka gravitační síly, která se projevuje dle sklonu kopce, vodivosti podložky ap. V „běžném životě” jsou naše receptory a celý systém rovnováhy zvyklé vnímat určité silové pole a svou činností se mu přizpůsobovat.

Co ale když těmi oblouky na svahu vytvoříme zcela jinou vztažnou soustavu, kde nás to netahá pořád jedním směrem a pořád stejnou silou (gravitace), ale směr a velikost sil se neustále mění? My tím ty receptory kapánek zmateme, že jo? Dobrá zpráva je, že i na takové měnící se a atypické podmínky se do velké míry dokáže náš komplexní systém rovnováhy adaptovat.

Nejlepší je samozřejmě co nejvíc a nejčastěji lyžovat (jako základní stavební kámen) a navíc se zohledněním faktoru „plasticity“ v dětství. Tím je myšlena tvárnost systému (nejenom) rovnováhy, která je v mládí nejlepší a věkem postupně obecně klesá, což ovšem není pro nikoho z čtenářů nic objevného.

Kalibrace pro rovnováhu

Podstatné je, že vždy je prostor pro vylepšení, nebo alespoň částečného navrácení potřebné „kalibrace“ této dovednosti. Mimochodem, není lyžování jako lyžovaní, ani stovky hodin pohodového kroužení nenahradí cílený trénink – jednak na lyžích (drilly na rovnováhu na jedné noze, zkoušení větších náklonů ap.) a taky mimo svah (cviky doma nebo v tělocvičně, brusle ap.).

Proto si představíme specifická cvičení, které zlepšují koordinaci mezi jednotlivými tělesnými podsystémy, odpovědnými za rovnováhu jako takovou. Při lyžování je hodně důležité, kam směřuje náš pohled, jak je nakloněná hlava a jak si ty senzory dokáží „načíst“ horizont a koordinovat to třeba s potřebou velkého náklonu (někdy až „hlavou dolů“ u ambicióznějších jezdců).

K tomu slouží více způsobů, kde obecně známé jsou různé balanční podložky jako velký míč nebo Bosu. My si ale dnes představíme méně známé cvičení. Tož vydejme se na pouť nekonečnými dálavami s nikdy nekončící snahou o zlepšení našich smyslů a rovnováhy...

Následující cviky jsou určeny na zlepšení koordinace a stability. Doporučujeme je provádět postupně v náročnější pozici, jako je třeba stoj na jedné noze nebo stoj na nestabilní podložce. Jejich podstata tkví v tréninku funkčního propojení smyslů a receptorů odpovědných za rovnováhu.

První verze:

  • předpažíme jednu ruku a zvedneme palec nahoru, pohled upíráme na palec
  • začneme pomalu pohybovat rukou zleva doprava (vodorovně)
  • při tom očima pořád sledujeme palec, aniž by se nám jakkoli pohybovala hlava

Druhá verze:

  • výchozí pozice stejná jako u prvního cvičení
  • rukou pohybujeme nahoru a dolů (svisle)
  • očima pořád sledujeme palec, bez jakéhokoli pohybu hlavou

Třetí verze:

  • výchozí pozice je stejná jako u předešlé verze
  • tentokrát zůstává ruka fixovaná na místě před sebou a pohybuje se hlava
  • hlavou točíme zleva doprava (jako bychom chtěli vyjádřit s něčím nesouhlas)
  • pohled přitom fixujeme celou dobu na palec zvednuté ruky

Čtvrtá verze:

  • výchozí pozice zůstává nezměněna
  • ruka zůstává fixovaná v prostoru před sebou, pohybuje se jenom hlava
  • hlavou pohybujeme shora dolů (jako bychom chtěli vyjádřit s něčím souhlas)
  • pohled přitom fixujeme celou dobu na palec zvednuté paže