Autor Tom Řepík - články (strana: 2)

Na prahu jedněch z nejambicióznějších zimních her v historii stojí Itálie a světový sport v komplexní chvíli. Milano-Cortina 2026, od 6. do 22. února v severní Itálii, není jen další ročník olympijských soutěží – je to projekt, který má znovu definovat, jak zimní sport funguje, jaké výzvy moderní doba klade na pořadatele i sportovce a jak se s tím ...

Lyžování vždycky stálo na pocitu, že nepatří všem. Ne nutně proto, že by bylo zakázané nebo nedostupné, ale proto, že vyžadovalo čas, peníze, úsilí a jistou míru rozhodnutí. Člověk musel chtít. A právě z toho vznikala jeho hodnota. Nejen sportovní, ale i symbolická.

Zimní sporty stojí na sněhu, chladu a stabilní zimě – tedy na podmínkách, které dnes rychle mizí. Zimní olympijské hry, vrchol celého systému, se snaží tenhle úbytek kompenzovat technikou, penězi a energií, čímž paradoxně přispívají k problému, který je ohrožuje. Co to říká o budoucnosti olympiády – a co o budoucnosti lyžování jako takového?

Amerika se na lyžích nečte z mapy. Čte se z pravděpodobnosti. Z očekávání. Z ochoty přijmout riziko, že se netrefíš. A taky z toho, co vlastně hledáš: jestli sníh, nebo zkušenost. Jestli chceš potvrzení známého, nebo konfrontaci s něčím, co ti rozbije komfort.

Na horách se říká, že zima omlouvá leccos. Hrubší slovo, pomalejší reakci, panáka „na zahřátí“. V horách se pracuje rukama, v mrazu, v poruchách, v improvizaci. A tak se tu traduje, že některá pravidla měknou stejně jako sníh v oblevě. Jenže pak se občas ukáže, že fyzika ani morálka horské výjimky neznají.

V Americe denní skipas často stojí víc než víkendový pobyt v menším alpském středisku – a přesto se lidé na svahy hrnou. Evropané nad tím kroutí hlavou, studenti a příležitostní lyžaři hledají kompromis. Denní ceny tak nejen určují, kdo na kopec vyjede, ale zároveň odrážejí kulturu, zvyklosti a strategii resortů – od malých rodinných areálů po ikon...

Evropan, který poprvé přistane v Coloradu nebo Britské Kolumbii, má často pocit, že přijel lyžovat na jinou planetu. Američan, který prvně vystoupí z lanovky v Alpách, zažívá podobný kulturní šok – jen opačným směrem. Rozličné osobní zkušenosti lyžařů se shodují v jednom: Evropa a Amerika nejsou jen dvě geografické destinace, jsou to dvě svébytné l...

Ještě před pár lety by titulek o tom, že největší lyžařský provozovatel v Severní Americe „počítá s menším počtem hostů“, zněl jako varování. Dnes je to spíš konstatování strategie. Vail Resorts – firma, která se stala symbolem korporátního lyžování – se nijak netají tím, že nechce víc lidí na horách, ale méně lidí s vyšší a předvídatelnější útrato...

Tatry Mountain Resorts (TMR) fungují jako velký byznysový stroj. Sezónky, věrnostní programy, datové strategie – vše vypadá efektivně. Co se však děje, když americký oborový model narazí na malé evropské svahy? Kritika, frustrace a pocit, že hory už nejsou něčí. Tento článek zkoumá, proč má efektivita svou cenu – a proč ji platí všichni.

Parkování má jednu zvláštní vlastnost: nikdy není jen o parkování. Je to vždycky spor o prostor, který už někdo považuje za svůj, a jiný ho bere jako samozřejmý. O metr asfaltu, kus krajnice, pruh u silnice. O to, kdo přijel dřív, kdo má právo zůstat a kdo by měl pochopit, že tentokrát se nevejde. A především o to, jestli při tom myslíme i na ostat...

Jedna kovová tyč, dvě mentality. V Evropě automatický pohyb bez přemýšlení, v Americe osobní rozhodnutí – a občas tichý kulturní konflikt vysoko nad svahem. Bezpečnostní zábrana na lanovce není jen technický detail, ale překvapivě přesné zrcadlo toho, jak se na obou stranách Atlantiku lyžuje, myslí i žije.

Ještě před pár lety byl skialp na sjezdovce spíš okrajovou disciplínou. Něco mezi nouzovým řešením, ranním tréninkem a tichým protestem proti frontám na lanovkách. Dnes je to masová fitness aktivita, společenský fenomén i kulturní střet. A logicky také účetní položka.

Každou zimu se to opakuje. Sotva rolba uhladí sníh, sotva se v čerstvě vykrojené stopě zajiskří ranní mráz, objeví se někdo, kdo to celé rozbije. Někdy úmyslně, jindy „jen“ z pohodlnosti. Auto, které vjede tam, kam nemá. Čtyřkolka, která si plete les s hřištěm. Chodec, který si řekne, že pár kroků ve stopě přece nikoho nezabije. Pejskař, který se n...

Dnes už nejde o to, kolik stojí den na svahu. Skutečná otázka zní jinak: kdy a proč se z lyžování stal finanční nástroj, který trestá náhodné návštěvníky skiareálů a zvýhodňuje zasvěcené? Americká cenová spirála není excesem, ale logickým vyústěním modelu, který se potichu učí i Evropa.

Sto let svět věřil, že lyže přišly z hlubin Sibiře. Že Evropa se na nich naučila jezdit až dodatečně. Jenže nové archeologické nálezy a genetické mapy mluví jasně: první lyžaři žili západně od Uralu, v krajině jezer a mokřadů kolem Baltu. Dějiny lyžování se přepisují – a Evropa v nich hraje hlavní roli.

Zimní hory nejsou hřiště s měkkým dopadem. Jsou to provozované prostory, kde se potkává radost s technikou, lidská lehkovážnost s fyzikou a dobré úmysly s tvrdou realitou. Nedávná nehoda na Šumavě, při níž se dvanáctiletý chlapec při bobování zranil po nárazu do sněžného děla, není výjimečným selháním jednoho dítěte, jedné rodiny nebo jednoho areál...

„Jak staré mohou být tyhle lyže?“ Čas od času mi podobnou otázku položí někdo, kdo na půdě nebo ve sklepě po prarodičích objevil zaprášený pár dřevěných lyží, často ještě svázaných koženým řemínkem. Někdy jde jen o památku na jednu generaci, jindy se ukáže, že lyže pamatují babičku po babičce – a někdy dokonce dobu, kdy se na nich nejezdilo pro rad...

Záběry z Crans-Montany obletěly svět rychle a neodbytně. Hořící strop, plameny olizující dřevěné trámy, dým houstnoucí v prostoru, kde se ještě před chvílí tančilo a pilo. Hudba hraje. Lidé stojí. Dívají se. Někteří natáčejí, jiní se posunou o krok stranou, aby jim popel nepadal do sklenice. Neutíkají.

Cena skipasu už dávno není jen číslo na ceníku – stala se symbolem české nespokojenosti, proměn hor i neustálého srovnávání s Alpami a Amerikou. Nejde přitom jen o peníze. Do hry vstupují očekávání, zkušenost a vztah k místům, která jsme dlouho brali jako samozřejmá. Pojďme se proto zamyslet, proč se český lyžař dnes stále častěji zastaví a rozhlíž...

Na jaře 1998 se v kanceláři malého idažkého střediska Bogus Basin rozjel jeden z nejodvážnějších experimentů dějin rekreačního lyžování. Jeho autor, nenápadný padesátník jménem Mike Shirley, tehdejší prezident střediska, už neměl moc co ztratit. Zatímco tamní město Boise dramaticky rostlo, návštěvnost přilehlého Bogusu stagnovala – a s ní i příjmy....