Autor Tom Řepík - články (strana: 5)

Odstranění nějaké své mentální překážky nebo zvýšení povědomí může často vést k našim významným a bezprostředním zlepšením. Jako by se vynořilo něco nového a dramatického: když se lyžaři povede manévr provést korektně jednou a vzápětí podruhé, ukáže mu to vlastní potenciál, jeho existující talent a už přítomné dovednosti; lyžař bude samozřejmě adek...

Jen málo lyžařů chce učením se něčemu novému trávit víc času, než je nezbytně nutné. Jelikož na svahu disponuje většina z nich pevně vyměřeným časem, nejednou se stávají netrpělivými, když v průběhu lekce uslyší o technikách povědomí. Obvykle mají dojem, že pokud nedostanou specifickou instrukci, co dělat a co opravovat, plýtvají svým drahocenným č...

Tendence budovat si sebeomezující koncepty jsou tak běžné, že si většinou ani neuvědomujeme, že se jich dopouštíme. Proces může začít zdánlivě nevinně tím, že si zvykneme ztotožňovat se se svým výkonem.

Z jakéhokoliv popudu lyžují – pro radost, zdraví, kvůli rodině či přátelům – většina lyžařů bývá zklamána, pokud se po týdnu na svahu jejich ježdění zřetelně nelepší. Jejich ambice lyžovat rychleji, technicky líp a s větší mírou kontroly na náročnějších svazích je přirozená stejně, jako bývá obvyklá.

Je zřejmé, že lidské tělo, pohybuje-li se příliš rychle za hranicí vlastní kontroly nad svou koordinací, bude náchylné k poranění.

Všichni jsme nejednou viděli někoho, kdo sjížděl svah, aniž by měl své lyžování pod kontrolou. V očích zběsilý výraz, obličej i tělo ztuhlé, obvykle jel šusem bez nějaké snahy regulovat svou nezvládanou rychlost zatáčením. Většinu času byl nejspíš zcela z rovnováhy, jako kdyby měl každým okamžikem upadnout. Sjížděním nadměrnou rychlostí, v níž nemá...

Když se vysloví jméno nějaké osobnosti, lidi si jej obvykle podvědomě spojí s jedním konkrétním otiskem, jejž daný člověk v jejich vnímání nejvýrazněji zanechal. Její jméno by mělo být bez váhání řazeno k dojemnému olympijskému triumfu dosaženému v příslovečné hodině dvanácté, případně efektu v nějakém bohulibém směru, který by díky svému vlivu roz...

Tělo a mysl nejsou dva rozdílné a nezávisle pracující systémy; jeden ovlivňuje druhý. Vědomý strach se rodí v hlavě, nicméně je okamžitě přenášen do těla a přebírá vládu nad tělesnými procesy a úkony.

Během posledního půlstoletí moderní éry rekreačního lyžování byl proveden bezpočet průzkumů snažících se identifikovat největší vnitřní překážky bránící lidem užívat si lyžování a zlepšovat se v něm. Mezi frekventovanými nesnázemi byly uváděny nízké sebevědomí, negativní myšlení, nedostatečná schopnost koncentrace, přehnaná snaha a přemíra instrukt...

Přirozené učení se lyžovat závisí nejen na pocitové zpětné vazbě od vlastního těla, ale i na tom, co pro daného člověka funguje. Ne všechny lyžařské pohyby budou zpočátku vnímány jako přirozené, protože pro lidské tělo je přirozené chodit či běhat, ne klouzat po sněhu za nepřirozeně vysokých rychlostí.

Když děti čelí nějaké neznámé dovednosti, typicky chvíli sledují, co se děje. Plně koncentrovaní doslova zírají na situaci a absorbují kompletní obrázek bez jeho dělení. Dítě pozorovanou zkušenost nesegmentuje, obvykle ji chce celou napodobit.

Před časem jsem ve skiareálu potkal svou známou, jež se po letech opět postavila na lyže, aby naučila sjíždět svého šestiletého syna Jakuba. Sama profesí učitelka, zeptala se mě: „Jak bys takhle malé dítě učil?“

Jakkoli není snadné konceptualizovat rozlišení mezi „já“ v hlavě a přirozeným „já“, není těžké zaznamenat rozdíl v lyžování prováděném pod těmito dvěma vlivy.

Každý z nás zažil památné sjezdy, v nichž všechno fungovalo, jak mělo, a my jsme lyžovali líp než obvykle. Věci, s nimiž jsme se dřív prali, šly naráz samy. Jakákoli frustrace byla pryč.

Vidět výborného lyžaře sjíždět svah je podobně harmonické jako pozorovat horskou bystřinu. Uvolněně, bez námahy přenáší váhu a krouží si oblouky, vše provádí jednoduše, lehce a přirozeně; v těžkém kontrastu s upracovanými pohyby ztuhlého začátečníka.

Lyžování nabízí mnohými opomíjenou příležitost naučit se věcem v životě o mnoho univerzálněji použitelným než jak vykroužit oblouk. Slušně zatočit na lyžích není obtížné, jakmile v sobě znovu objevíme, jak se učit.

Často pozoruju z křesel lanovek lyžařské instruktory a jejich počínání na svahu. Dost z nich jako by si chtělo udržet své zákazníky věčně. Ještě poučnější je pro mě sledovat reakce studentů – a nejvíc těch, kteří vypadají, že budou docela marní.

Jeden z nejúspěšnějších tuzemských trenérů, ve světě mnohokrát uznávanější než v domovině. Nic tak neobvyklého – na mysl se dere třeba srovnání s fotografem Janem Saudkem, stiženým stejným prokletím. Avšak skutečně prokletím? Jak vidí běh své celoživotní kariéry a okolnosti, které ji formovaly, sám protagonista, sjezdařský trenér Pavel Šťastný? Je ...

Úprimnosť horských stredísk je lyžujícím plebsom vďačne a frekventovane omieľanou tematikou snáď odjakživa, obvykle s poriadnou porciou cynizmu a irónie.

Veřejné záchody v lyžařských areálech bývají, řekněme, různé. V lepších případech aspoň po ránu rozumně hygienické a poklizené, v horších špinavé a páchnoucí až ven natolik, že nápad pustit to do kalhot zní jako přijatelná volba.