Sjezdovky:
Sjezdovky jsou namalovány převážně červené a černé, ale tak to
úplně není. Nahoře ledovcová klasika, tzn. mírné tratě (Grawand,
Finailjoch). Jedna kratší černá - Leo Gurschler - je takový kratší Stoh.
Dále na protisvahu ledovce moc pěkný areál Hintereis - poctivé červené
cca 1,5 až 2km délky s perfektními výhledy. Níže je Teufelsegg -
ostřejší svahy s převýšením kolem 600 m.
Dole areálek Lazaun s dvěma červenými 2km sjezdovkami. Celé to odshora
dolů spojuje Pašerácký sjezd s délkou kolem 6 km a převýšením 1 200 m.
Velmi pěkný výlet na závěr lyžařského dne.
Sněhové podmínky:
Sněhu ve výšce nad 2 700 m n. m. cca 1 m, ale přesto Italové stále
technicky dosněžují hromady na ledovci. Níže vysněženo pouze
"technikusem", ale bez kamenů či něčeho podobného.
Komfort – lanovky, vleky a zázemí:
Na ledovec jezdí stará gondola pro 80 lidí po 15 minutách. Tady je
potřeba napsat, že to není úplně pro slabší povahy z hlediska
technických parametrů lanovky a převýšení. Kromě jednoho vleku na ledovci
jen dvou-, tří- a čtyřsedačky, některé pomalejší, některé
rychlejší. Menší rychlost jistě nahrazují výhledy. 
Zalidněnost:
Na to, že běžela hlavní sezona i v Itálii, lidí více méně minimum, a
to je asi největší bonus kromě již zmíněné krajiny.
Občerstvení a aprés-ski:
V podstatě u každé lanovky chata. Nahoře na ledovci stojí hotel a v něm
také samoobslužná jídelna. Klasická Gulaschsuppe za 6 euro se skoro nedala
sníst kvůli množství a podílu masa v míse. Pivko za 4,50. Myslím, že
celkem levné a dobré.
Apres-ski "valilo" dole docela pěkně, ale bohužel jsme dojížděli cca 8 km
autem. Škoda, italské karaoke se saxofonistou v čele znělo dobře. :)
Doprava do střediska a parkování:
Jeli jsme München, Innsbruck, Landeck, Reschenpass - cesty v pohodě suché.
Parkoviště u spodní stanice gondoly zaplněno sotva z 1/3.