Sjezdovky:
Komplex Silvretta Arena má v nabídce svahy nejrůznějších sklonů i
kulis - jsou tu dramatické černé mezi skalami (13, 14a, 14c), výletní
červené (40, 80), univerzální modré (2b, 62) a mnohé další. Z dlouhého
regálu vybírám několik "tajných tipů", kde je krásně a přitom obvykle
prázdno: černé 33 a 41, červené 2a, 5a a 12 a nakonec modré 2b a 69a.
Sněhové podmínky:
Uspokojivých 40 až 110 cm sněhu, i když o něco více by samozřejmě
neškodilo. S přibývajícím týdnem čím dál dříve měknoucí dojezdy do
Ischglu (1, 1a), četné muldy; tratě položené nad Idalpem obvykle s kvalitou
sněhu problémy neměly, snad jen vyfoukaná místa na větrném hřebenu kolem
Greitspitze. Při zatažené obloze obtížněji čitelný terén a nutná
maximální opatrnost.
Komfort – lanovky, vleky a zázemí:
Výstavní přepravní park, zejména bublinové čtyř- a šestisedačky se
při častém větru osvědčí. Lanovka systému 3-S Pardatschgratbahn je
obdivuhodná, zároveň bylo ovšem výborným tahem ponechat v provozu horní
úsek její předchůdkyně, čtyřmístné kabinky, která teď v horních
partiích jezdí pod názvem Pardoramabahn, a to zcela bez front. Milou
kuriozitou je pomocný vlek Schwarzwasserlift, jehož trasa vede částečně z
kopce. Tabule však lyžaře připraví na tuto neobvyklou situaci a vysvětlí
mu, že v takových chvílích má unašeč vyjmout zpod pozadí a táhnout ho
za sebou.
Zalidněnost:
Nejhorší místo co do zalidněnosti jsem si odbyl hned ráno, a to 15- až
30minutovou frontu u funitelu Silvrettabahn, který i přes svou obří
přepravní kapacitu zdaleka nestačí rannímu náporu. Pak už jsem čekal
maximálně pár minut u šestisedačky Höllkarbahn či Visnitzbahn. A opět
několik tipů na obvykle volnější lanovky a vleky: Alp Trider Ecklift,
Greitspitzbahn, Zeblasbahn, Nachtweidebahn a naprosto spolehlivá je v tomto
ohledu již zmiňovaná kabinka Pardoramabahn.
Občerstvení a aprés-ski:
Ceny v restauracích vyšší, ale v těch samoobslužných se daly koupit
velmi slušné špagety za 12 až 14 €; 0,5 l nealka obvykle za 5 €. Cca
mezi dvanáctou a druhou hodinou bylo ve většině restaurací dost obtížné
se chytit, výjimku tvoří obří občerstvovna na Pardatschgratu.
Doprava do střediska a parkování:
Z hotelu jsem k Silvrettabahn částečně šel pěšky a částečně jsem
se sklouzl krajem běžkařské dráhy (samozřejmě tak, abych neporušil
stopu), takže krásy placených parkovišť jsem tentokrát oželel.