Sjezdovky:
Krásné široké sjezdovky spadají do Livigna z obou stran hor - místní
skipasy platí pro celý areál, v němž se můžete pohybovat skibusy.
Zdarma.
Východní strana Mottolino je výše položená, kompaktnější a sjezdovky
jsou většinou červené, široké, přehledné a dobře upravené. Z Monte
della Neve míří dolů do údolí Livigna tři široké černé dálnice
(Valfin), které jsme si velmi oblíbili (podle mě osobně je nejlepší ta
"napravo") a jízdu na nich si vysloveně užívali - zejména odpoledne, kdy na
ně svítí slunce, je to čirý luxus (a po brutálních rakouských a
německých černých sjezdovkách je to vysloveně balzám). Z téže Monte
della Neve se dá i dojet po poněkud nudné, široké modré spojovačce na
Mottolino, odkud vedou červené i modré sjezdovky na všechny strany (takže
můžete jezdit na slunci celý den).
Najdeme zde i snowpark s kvanty překážek, kde si užijí lyžaři i
snowboardisté, začátečníci i pokročilí, a dokonce i dozor, který už po
skocích ani railech netouží. Pro menší děti je u modré trasy do Trepalle
jednodušší funpark a najdete zde i staré letadlo, které sem přivezli jako
atrakci.
Na druhé straně svahů vedoucích z Livigna jsou kvanta malých
"školních" sjezdovek a dvě kabinky vedoucí nahoru nad stromy - na jedné
straně areálu Costaccia (kde se soustřeďují školy) a na druhé
Carosello.
Areál na této straně je také nahoře kompletně propojený - najdete tu
dva funparky, jeden snowpark se skoky, dráhu s měřením rychlosti a
samozřejmě kvanta červených sjezdovek, kde je slunce zejména dopoledne.
Odpoledne je osluněná už pouze sjezdovka Federia s ultimátními výhledy na
neporušené kopce. Naším favoritem byla (kromě funparku z Carosella) až
neuvěřitelně široká červená Fontane Vetta, ale vlastně jsme neustále
mezi sjezdovkami přejížděli a střídali klasickou jízdu se zábavnými
trasami, kterých je v celém areálu opravdu dostatek - projeli jsme určitě
deset funslopů a snowparků.
Spokojení budou i freerideři - mimo sjezdovky se tady dá jezdit prakticky
všude.
Sněhové podmínky:
Strávili jsme v Livignu celkem týden, v němž postupně sněžilo,
svítilo slunce, bylo v noci až -13 stupňů, přes den mrzlo nebo bylo až +5,
a na sněhu se to projevilo překvapivě málo. Dole v Livignu byl minimálně
metr sněhu - všechny hroby na hřbitově byly až po kříže zapadané.
Ve dnech, kdy bylo nad nulou, byly odpoledne sjezdovky dole u lanovek už
měkčí a muldovité, ale do stádia "bahno" se nedostaly. Po silných
nočních mrazech byly zase některé části namrzlé, ale nikdy tak moc, aby
to bylo nepříjemné. Celkově byl sníh vysloveně příjemný, dopoledne až
dokonalý.
Komfort – lanovky, vleky a zázemí:
Lanovek a vleků je v areálu dostatek, sem tam se objeví poma, ale
většinu přepravy zajišťují sedačky (většinou s bublinou), na delší
vzdálenosti pak kabinky.
Sedačka Botarel vedle žluté kabinky nemá opěrky na nohy, což je chvilku
zvláštní, ale na krátké trase to vlastně nijak nevadí. Sedačka Blesaccia
I je stará a mimořádně pomalá.
Na Mottolino vede malá kulatá kabinka (Kosmo), kde se stojí nebo opírá
zády k oknu kolem středového sloupu. Kotvy zde naštěstí nejsou žádné a
pomy jsou spíš u cvičných sjezdovek.
Záchody najdete buď u stanic kabinek, nebo v restauracích, a není jich
tedy nijak moc.
Zalidněnost:
O víkendu jsme lyžovat úmyslně nešli, měli jsme strach, že bude dost
lidí, protože jsme trefili bavorské prázdniny a masopustní týden. V
pracovní dny byly ovšem sjezdovky prakticky prázdné, nečekali jsme nikde
déle než minutu - takže když se v pátek nahrnulo "hodně" lidí a museli
jsme čekat na lanovku někdy i dvě, ba i tři minuty, neměli jsme radost. Ale
sjezdovky jsou neuvěřitelně široké, takže i když jsme chvíli jezdili na
"školních" svazích, neměli jsme nikdy problém s nedostatkem prostoru.
Občerstvení a aprés-ski:
Občerstvení je v Livignu na rozdíl od rakouských a německých svahů
posetých chatami spíše masovou záležitostí - u kabinkových lanovek jsou
velké samoobslužné restaurace, kde si můžete vybrat z generické sady
polévek, těstovin a řízků s hranolkama (polévky byly kolem 12 €, hlavní
jídlo cca 20 €, běžné pití kolem 4 €). Spíš se počítá s tím, že
se najíte dole ve městě. Lehátka a terasy jsou samozřejmostí. Po svazích
jezdí taky Fat Cat ratrak s kafem a drinky - kdo ho najde, má štěstí a
nemusí se tlačit ve velkovýkrmně s ostatními.
Doprava do střediska a parkování:
V zimě vedou přímo do Livigna pouze dvě cesty: jedna je z Bormia přes
kopec, a jedna je ze Švýcarska soukromým jednosměrným tunelem Munt la
Schera. Ten za normálních okolností funguje na semafor - pouští se vždy
sada (pouze) osobních aut z jednoho směru, druhá strana čeká. Průjezd
(jedna cesta) je za 25 CHF. V zimní sezóně se přidává "sobotní režim", v
němž je jedna cesta za 35 CHF a cca mezi devátou ranní a šestou odpolední
je tunel každou sobotu otevřen pouze pro směr do Livigna. K tunelu se dá z
ČR přijet také z několika směrů, jeden z nich zahrnuje i cestu
švýcarským autovlakem. Je tedy potřeba kvalitně cestu předem naplánovat
(součástí dobrého plánu je i zjištění, zda nezačínají v okolních
zemích prázdniny).
Parkování přímo v Livignu se najde vždycky, přece jenom je to Itálie,
ale nepočítejte s obřími parkovišti, a naopak počítejte s tím, že
velká část Livigna je buď jednosměrná, nebo pro auta přímo
uzavřená.