Tři údolí aktuální report z 18. - 25.01.2025

Sjezdovky:

Ze sjezdovek si tady vybere opravdu každý a dobře. Najdeme tu svahy všech obtížností, členitostí a délek. Jen to značení obtížností občas pokulhává - např. některé modré svahy jsou celkem svižné červené. Spousta sjezdovek se v průběhu sjezdu větví do několika obtížností a taky směrů. I na větších křižovatkách bývají jen jednoduché rozcestníky, celé mapy najdeme jen u lanovek a to ještě ne u všech. Středisko sice umožňuje stáhnout si do mobilu aplikaci s podrobnými mapami, ale kdo má v tom mrazu pořád lovit telefon z kapes... Naštěstí středisko navzdory své rozlehlosti působí přehledně a dá se v něm celkem rychle zorientovat. Hlavní a přejezdové trasy mezi jednotlivými údolími jsme bez mapy zvládali už druhý den. Dostat se z jednoho konce střediska (z údolí Orelle) na druhý (lanovka Chapelets v části Courchevel) a zpět nebylo nic časově náročného, jeden směr se dal zvládnout cca za dvě hodiny.

Díky rozlehlosti střediska (máte-li ovšem skipas platný pro celou oblast) se dá lyžovat v nadmořských výškách velkého rozptylu - svahy pod vrcholem Signal (Courchevel) jsou částečně skryty v lese, zatímco nejvyšší bod Cime Caron (3 200m) je již zcela mezi skálami. Z tohoto vrcholu je také pěkný výhled směrem na Val Thorens a Les Menuiers, v dálce lze pak spatřit Mont Blanc.

Sněhové podmínky:

V době našeho pobytu uvádělo středisko hodnotu 150 cm přírodního sněhu, čili naprostý luxus co se sněhu týče. Od Vánoc jsem trochu s obavami sledoval předpověď počasí, protože zde touto dobou hodně sněžilo a častokrát byla různě velká část střediska mimo provoz. Nám naštěstí počasí vcelku přálo, po většinu týdne vládla polojasná obloha a teploty lehce pod nulou. Pouze ve čtvrtek jsme se ráno probudili do husté mlhy. Většina lanovek byla i tak v provozu, avšak lyžování se proměnilo v pouhý přesun podél tyčového značení směrem dolů. Už jsme to chtěli vzdát, avšak kolem poledne se mlha v naší části (tj. Val Thorens) poměrně rychle rozpustila a zůstala ležet v níže položených částech (Les Menuires, tj. o cca 500 m níže). Lyžovali jsme ještě i v odjezdovou sobotu - to se kolem poledne pro změnu zvedl silný vítr a velká část lanovek přestala jezdit. Úpravu sjezdovek bych zhodnotil jako běžný průměr, ale co bych francouzům vytknul bylo, že některé sjezdovky (pokaždé jiné) se neupravovaly denně, stalo se párkrát hned ráno, že jsme narazili na svah rozbitý z předešlého dne. Zledovatělé plotny se vyskytovaly spíše vyjímečně, většinou pouze pokud byl sníh ve velkém odfoukán větrem. V jednom případě jsem narazil na varovnou ceduli upozorňující na "iced piste" přímo na svahu (konkrétně prostřední část červené sjezdovky Fred Covili vedoucí z vrcholu Pointe de la Masse). Občas bylo potřeba dát pozor na drobné kamení (např. obě sjezdovky z hory Mont Vallon).

Komfort – lanovky, vleky a zázemí:

Lanovky jsou vesměs novějšího věku, důmyslně propojených bez nutností složitých traverzů nebo pěších přesunů a dovezou vás prakticky kamkoliv. Oproti jiným střediskům je zde zastoupeno o něco více kabinek oproti sedačkám, naproti tomu velkokapacitní gondoly jsou tu výjimkou. Za něšťastné považuji to, že většina kabinek není vybavena bočními držáky lyží a lyže si tak berete dovnitř, kde je spousta lyžařů odkládá ledabyle, jak se dá, a z nich stékající sníh vesele kape na sedáky, takže není pak vzácností nástup do kabinky s mokrými sedadly. Některé lanovky (jak sedačky, tak kabinky) mají nástupní prostor rozdělený do dvou nástupišť, ze kterých se nastupuje střídavě. Nikde jinde jsem se s takto řešenými lanovkami nesetkal. O výhodnosti takového řešení by se dalo polemizovat. Některé lanovky sloužící jako spojky pro přístup z ubytování na svahy nebo opačně (často ve formě pojízdných koberců) jsou zdarma. Sedačkové lanovky jen výjimečně mají bublinu proti nepřízni počasí, na vyhřívanou jsme nenarazili vůbec. Klasické vleky, pokud už nějaké objevíme, jsou v podobě talířové pomy. Kotvy tu nemají naštěstí vůbec.

Toalety nejsou zdaleka tak rozšířené jako např. v italských nebo rakouských střediscích, jsou situovány vesměs v místech souběhu několika lanovek nebo na exponovaných místech, často však s docela nenápadným značením. Spousta lidí si však hlavu s hledáním WC nelámala, což bylo celkem často vidět ve sněhu podél sjezdovek...

Zalidněnost:

Negativně nás překvapila poměrně velká zalidněnost střediska. Ano, je to továrna na lyžování (čekal jsem něco jako rakouské Flachau), ale říkali jsme si, že při tak velkém rozsahu sjezdovek se tolik lidí rozptýlí do všech koutů. Ze začátku bylo docela umění najít místa, kde se koncentruje méně lidí. Nejvíce zalidněné byly samozřejmě páteřní a spojovací svahy mezi jednotlivými údolími, méně lidí pak bylo v okrajových svazích, odkud už se nedalo pokračovat jinam (namátkově svahy pod vrcholem Pointe de la Maise v Les Menuiers, svahy stékající z ledovce Glacier de Péclet ve Val Thorens, Mont Vallon mezi Méribelem a Les Menuiers), příp. svahy vedoucí do menších vesniček (Saint Martin de Belleville, Courchevel - La Tania, nebo třeba Cuurchevel - Moriond).

Při přejezdu mezi jednotlivými údolími se někdy hodilo trochu improvizovat a nespoléhat na značení. Jeden příklad za všechny: pro návrat z Les Menuiers do Val Thorens nevyužívat přetíženou sedačku Mont de la Chambre (fronty přes pět minut), k níž vás navede terénní značení, ale sjet o cca 400m níže ke kabince Bruyéres, která často zela prázdnotou a obě lanovky vás vysadí na stejném vrcholu. Nebo jiný případ - z vrcholu Mont Vallon zpět do Val Thorens navádějí šipky k sedačce Plan des Mains, avšak tato lanovka z neznámého důvodu po většinu týdne nejezdila. Bylo potřeba sjet po modré lesní spojce Ours do Méribelu a odtud zpět kabinkou Platieres a pak dále do Les Menuiers, potažmo Val Thorens.

Občerstvení a aprés-ski:

Možností občerstvení je ve Třech údolích nepřeberné množství od malých stánků s rychlým občerstvením (hot dog, hranolky atd.) přes "táckovny" a pizzerie až po plnohodnotné restaurace. Vzhledem k vysokým cenám za hlavní jídlo (začínající na 23 €) jsme je využili jen výjimečně. Orientační ceny: hot dog 7-10 €, hranolky 8 €, panini 8-15 € podle velikosti a druhu, burgery 20 €, polévky 11 €, palačinky nebo wafle od 6 €, studené nápoje od 5 €. Jediné, co mě potěšilo, byla cena kávy začínající již od 2 € (pravda, bylo potřeba trochu hledat). Fronty nikde nebyly, naopak se nám asi dvakrát stalo, že jsme seděli v restauraci téměř sami.

Během odpoledních hodin se ve spoustě restaurací na svahu rozjela velká aprés-ski party a většina mladého osazenstva zde začala svůj zábavný mejdan, který ukončila až někdy nad ránem v barech ve městě. Přímo ve Val Thorens, jak jsem zmiňoval v úvodu, probíhaly nekonečné party až do rána, nejednou se stalo, že uprostřed noci (jednou ve 4:15, podruhé "už" ve dvě hodiny) někdo pustil hudbu natolik hlasitě, že vše musela uklidnit až Gendarmerie (obdoba naší městské policie). V ulici Rue de Gébroulaz, situované v jedné z nejvyšších částí městečka Val Thorens, se nachází velké množství barů, klubů a restaurací otevřených nonstop nebo aspoň téměř až do rána a tvoří zdejší noční centrum zábavy a nápadně připomíná ostravskou Stodolní v dobách největší slávy.

Skutečnosti, že středisko žije dlouho do noci, je přizpůsobena i otevírací doba běžných obchodů, spousta z nich zavírá až ve 22 h, není nutné tedy hned po lyžovačce spěchat pro bagety k snídani, ty byly běžně k dostání i před zavíračkou.

Pro ty, kdo neholdují party zábavám, nabízí středisko klasickou zábavu jakou známe i odjinud - jízdy na sněžných skútrech (konaných i večer za tmy), jízdy se psím spřežením, kluziště, zip-line, paragliding atd. Zaplavat si lze ve veřejném bazénu situovaném v nákupní galerii (jednorázové, časově neomezené vstupné 9 €), nebo relaxovat ve wellness situovaném tamtéž (vstupné 23 €), některé hotely mají wellness přístupné i veřejnosti.

V úterý a ve čtvrtek se ve Val Thorens (v Les Menuiers v pondělí(?) a pátek) konají trhy s prodejem pestré škály místních výrobků od lokálních farmářů spojených s jejich ochutnávkami - sýry, klobásky, víno, sladkosti a další dobroty za příznivé ceny. Vřele doporučuju navštívit, my jsme je měli přímo před rezidencí.

Doprava do střediska a parkování:

Ač se může vzdálenost střediska z ČR zdát příliš velká (my jsme to měli z Uherského Hradiště přes 1 300 km), dá se cesta zvládnout bez větších obtíží, pokud se střídáte dva řidiči a nevadí vám jízda přes noc. Vyrazili jsme v pátek večer kolem 22 h směr Vídeň - Mnichov - Bregenz - Bern - Annecy - Albertville. Kromě závěrečného výjezdu do střediska (a prvních několika desítek km v ČR) prakticky pořád po dálnici a v cíli jsme byli před 14. hod. v sobotu odpoledne i s pauzami. Cesty bez problémů, na webu střediska doporučují v případě nepříznivého počasí sledovat aktuální informace o (ne)sjízdnosti cesty vedoucí do střediska z údolí. Zrovna následující sobotu (1. 2.) jsem ve zprávách zaslechl krátkou informaci o zavalení cesty lavinou a následném uzavření na dlouhých 20 hodin.

Parkování je nutno k ubytování doobjednat zvlášť. Ve středisku Val Thorens se nachází několik krytých vícepodlažních parkovišť, místo je nutno rezervovat předem už při vyřizování ubytování. My si zařizujeme všechno sami, nejezdíme s CK, vše zařízeno doma přes web. Drobnou nevýhodou bylo, že nám systém umožnil parkovat až na jednom z nejvzdálenějších parkovišť od našeho ubytování. Sice od něj jezdil skibus, ale dalo se to dojít v pohodě pěšky. Záchytná nekrytá parkoviště slouží pro krátkodobé návštěvníky a pro autobusy.