Na hrudi obra obláček zlatý (strana: 38)

>> #1110, Radek Holub – SNOW, 10. 01. 2018 08:45:30

Jo,jo.

To su ti nezavisly ,nerudny dedkove.

Slak aby to trafil. Ale,casom aj s nimi zatocime! Sice neviem ako,ale zatocime.

caute Harry

P.S. Nekde sme udelali chybu,soudruzi­.Velkou chybu.Sa stavim ze aj Krab zacne vysilovat.

>> #1111, Harry, 10. 01. 2018 10:12:59

P.S. Nekde sme udelali chybu,soudruzi­.Velkou chybu.Sa stavim ze aj Krab zacne vysilovat.

no ešte toto.. Dúfajme, že nie..

>> #1112, kejmll, 10. 01. 2018 10:40:19

No,ak Krab do hodiny nezareaguje na vlakno diplomka help, a novy prispevok v nej, tak sme kompletne v rici. Ach jaj,pozér jeden.

caute Harry

>> #1113, Harry, 10. 01. 2018 14:03:50

Diplomka-help se týká zajíčků mezi 20 a 30 lety, do této kategorie už nějaký pátek nepatřím, takže se reakce zříkám. O kvalitě výzkumu napovídá mnohé už jen to, že respondenti jsou natolik anonymní, že vůbec nelze ověřit jejich věk. Takže pánové, máte šanci!

Čau Harry!

Podobně, jako ivan, si užívám té ohromné výhody, že sem mohu (ale nemusím) psát; píši tedy, kdy mám čas, chce se mi a, víceméně – zejména do tohoto konkrétního vlákna, i co se mi zachce. Zřídka také proto, že mám neodolatelné přesvědčení, že mám k tématu co říct; častěji jen tak, aby řeč nestála.
Užívám si výhody dospělého věku: bydlím na místě, které jsem si vybral, jsem zaměstnán u lidí, kterých si vážím, domácnost sdílím se ženou, která se mnou vydržela, děti máme hodně samostatné a přiměřeně cílevědomé a zodpovědné. S lidmi, se kterými se nechci bavit, se prostě nebavím.

Minulý rok byl krásný: hodně jsem toho bez úrazu naběhal (3.870, prosinec 948), celkem hodně k tomu najel – s víceméně banálními provozními poškozeními – na kole(ch) (9.703), byli jsme s rodinou několikrát na běžkách, sice krátce, ale zato velmi dobře jsem si zajezdil na GS, s dětmi i manželkou jsme si užili léto z první ruky na vícedenním pěším výletu pod stanem; dětem se ve školách daří, jezdí po světě a sbírají zážitky, v mimoškolních aktivitách jsou úspěšné. Všichni jsou doma zdraví.

Než budu pokračovat v běhání, dám si pár dní pauzy, pak pojedeme na týden se školní třídou na hory, takže snad dojde i na lyžování, pak bude synův maturitní ples … a pak už bude skoro jaro. Pak ještě něco poběhám a plynule přesedlám na kolo. Takže neboj, Harry, do konce lyžařské sezóny se tady občas mihnu.
Žádných póz mi, pevně doufám, ani není zapotřebí, tady už vůbec ne.

˘Ö˘

>> #1114, ˘Ö˘Krab, 10. 01. 2018 16:39:00

Panboh zaplat.Magicka hranica zdarne prelomena,to ja by som robil ine drahoty,mariu jeho.

Ale kedze viem,ze moju nepritomnost tu by si vsimol akurat tak Hrobnik,stary kamos,a aj to tak po dvoch mesiacoch lebo by mu chybal v kolonke „vyprovozen se vsemi poctami“ jeden kus, tak to radsej neskusam.

Ale raz,ked narastem,tak…

Zdravim celu rodinku. Prajem zdravie v tomto roku,Krabici nervy jak lana na Titaniku.

caute Harry

P.S. A nemysli si ze by som sa Krabici neozval. Ja viem,houby by mi to pomohlo,ale snad keby Ti mesiac neoprala,to uz by si aj sam so sebou tazko vydrzal bojovat.

Milý deníčku, byli jsme lyžovat se školním kurzem. Nikdo se nezranil, všichni se v pořádku vrátili. Dovolím si něco málo poznámek.

Byl jsem v lyžárně poučen hustodémonsky­krutopřísnými ridery ze druhé ubytované školy, že pravověrní snowboarďáci nepotřebují nikdy mazat skluznici ani brousit hrany. Což osvětluje mnohé jejich počínání na svahu (jakož i lektora a lektorky, jejichž prkna byla evidentně vystavena stejně intenzivní a pečlivé údržbě).

Tedy, aby bylo jasno, děti ve skutečnosti (až na asi tak právě dva jedince) neměly touhu učit se a umět lyžovat – počet snažících se docela přesně odpovídá chování ve škole a touze něco se naučit tam – děti chtějí prostě prasit šuspluhem červenou, když je ta černá napotvoru zavřená. Jinak by nejspíš ještě raději prasily šuspluhem tam. Přece jsou už velké a lyžovat umějí.

Děti (ani dospělí) totiž zásadně nevidí rozdíl mezi „nějak sjet“ a „lyžovat“. Což se samozřejmě ukázalo poslední dva dny, kdy bylo po ránu přimrzlo. (Samozřejmě nejhumornější byli rideři na tupých prknech).

Děti nic nevydrží. I dvě hodiny nepřetržitého lyžování ráno a dvě odpoledne s dvouhodinovou pauzou mezi jsou na ně moc. A už vůbec nejsou s to točit jízdy nahoru-dolů bez nezbytného postávání na svahu či ve frontě na vlek (která většinou žádná nebyla) nebo opakovaných návštěv bufetu s horkou čokoládou.

I klučina, který stál na sjezdových lyžích poprvé v životě, na konci týdně lyžoval stejně blbě, jako ti, kteří byli na lyžáku potřetí nebo ti, kteří jezdí na hory s rodiči pravidelně.

A možná největší pokrok udělal tlouštík, který se téměř nedokázal sám zvednout po pádu. (To chtělo opravdu hodně trpělivosti.) Proto se velmi snažil, aby nepadal za žádných okolností. Což v případě neupravené červené, po které jsme po-čt sjížděli do naší chaty na oběd, znamenalo zvládnutí sesouvání a nakonec i celkem obstojného smýkaného oblouku s dobře načasovaným pícháním a záměrným stáčením lyží ze svahu.

Mimochodem, jezdilo se chvílemi v mlze husté tak, že by se dala krájet a možná ještě víc. Lehká připomínka pravého krušnohorského počasí, když nám ani nepadaly kroupy ani nefičelo. Nechápu jen, proč se paní v bílé přilbě a apartní bílé bundě strašně rozčílila, když jsem komentoval, že se asi nemá moc ráda a nám ostatním zrovna nedává moc šanci ji vidět. Prý, co si to vůbec dovoluji. Její manžel/přítel (celý v černém) mlčel, ale evidentně mu docvaklo. Jestli ona náhodou nebyla z Prahe. Safety first.

Jednu z jiného soudku: jezdil tam s námi opravdu vynikající beznohý lyžař odněkud z blízkého přeshraničí, to se hned tak nevidí.

A poslední douška. Nárazově se, tak, jak družstva kurzů (a v týdnu se na sjezdovkách pohybovaly v především až skoro výhradně školy) dojížděla k vleku, tvořila kratinká fronta. Každý jede trochu jinak rychle, družstvo se nedá poskládat ideálně vyrovnané. Na placaté modré se tak potkávají již obstojní sjížděči s naprostými začátečníky. Jedni jedou dolů dvě minuty, druzí čtyři. Jenže do těch dvou minut rozdílu se vsype klidně 10 členů jiného družstva.
Protože jsme v družstvu měli jak pokročilé šuspluhaře, tak méně pokročilé šuspluhaře, opatrného tlouštíka a jednoho prvolyžaře, řešili jsme to tak, že družstvo vyjelo nahoru v pořadí, ve kterém dojelo dolů, dozorující počkal dole na opozdilce a vyjel s nimi za čekajícím družstvem. Poma je nezáludná, sjezdovka k ní přináležející dokonale přehledná. Nedá se předpokládat, že by někdo cestou na vleku zabloudil, družstvo se stejně shora rozjíždí až po dojezdu posledního, není-li předem dohodnuto jinak.
O nic nejde, vyjma organizace a principu. Objevil se kouzelník ‚pan učitel‘, který sice dole vyčkal svých oveček, ale poslední opozdilce bez řeči začal cpát dopředu k vleku s tím, že za ně má zodpovědnost a že patří k jeho družstvu. Tak by mě zajímalo, jestli je zodpovědnost víc, než slušnost, jestli se tyto dvě věci tak zásadně vylučují. Přitom se stačilo prostě zeptat.
Nebo trpím mylnou představou, že zároveň s pravidly slušného chování a ohleduplnosti na sjezdovce je vhodné cpát do svěřenců všechno související, tedy také standardy chování kolem vleku – že se jezdí rovně pod lanem, dojíždí až na výstup, poma odhazuje rovně, nehamtá po cizích lyžích, nešermuje hůlkami, na kotvě jezdí ve dvou (aby se nezvětšovala fronta) a nepředbíhá ve frontě.
To, jak neomaleně a hlavně zbytečně své svěřence „výchovně“ popoháněl dopředu mě lehce namíchlo a jsem strašně rád, že jsem se s ním před jeho žáky trochu poškorpil. Pán si jaksi neuvědomil, že za všechny ostatní na místě přítomné (vyjma vlekaře) jsem měl zrovna zodpovědnost já, jen jsme si to holt jinak zorganizovali. Jestli on nebyl z Prahe.

To by prozatím stačilo, Krabice na mě prskla bacil, takže přeji všem hodně zdraví a lyžování zdar!

Milý deníčku …
včera jsem si uvědomil několik věcí.

1) Postavit lyže na hrany a nechat je po nich jet není ani na extrémně mírném pro každého přijatelné. Tak dlouho se všichni nutí do aktivního zatáčení=otáčení lyží, až to pro ně učiní carving naprosto neproveditelným („sjezdovka“ Boží Dar – Hranice). Vůbec zásadní problém spočívá v úplném začátku: postavit lyže na hrany – obě nebo alespoň jednu, kdyby se zadařilo … Přitom zrovna na tomto plácku v podstatě stačí jen tupě a pasivně stát a chtít lyže naklopit, ono už to nějak dopadne. Nedopadlo.

2) Ošetřil jsem u klučiny boty (naše 315 i s rezervou vs. jeho 333), ošetřil jsem lyže (naše ověřené FCT 150). Co jsem neošetřil dobře, byly hůlky, vytáhl své 135 cm, na sjezdovku, asi by mu stačily i na klasické běžky. Děsivý je zlozvyk dětí směřovat špičky za jízdy neustále šikmo před sebe, ono to z postoje ‚víc než vzadu‘ s takovými bidly k tomu jaksi přímo nabádá. Vůbec, takto dlouhé hůlky (měl by mít cca 115 cm) naprosto devastují lyžařský postoj a jakoukoliv snahu o kloudné použití hůlek před zahájením oblouku.

3) Skoro „Pravé Božídarské počasí ™“, kdy vítr z příjemné bezmlžné teploty –3°C udělá nepříjemnou lezavou pocitovku –8°C, není pro každého a není pro každé oblečení. Takže co stačí jinde, tak na pláních pohoří.

Nová sjezdová disciplína na ZOH . Jen by potřebovali trochu poradit s technikou (Krabe?).

>> #1118, Tomrob, 13. 02. 2018 11:33:52

Lyžování 2035: lyžaři sedí v panoramatické restauraci u okna a přes mobilní telefon ovládají roboty, závodící v jejich barvách. (Robotičtí žokejové na závodech velbloudů.)

>> #1119, ˘Ö˘Krab, 13. 02. 2018 12:26:09

Zdá se, že se tam ubírá veškeré lidské snažení. Do panoramatické restaurace.

>> #1120, Tomrob, 13. 02. 2018 12:29:37

Nevím, jestli lidské, ale lyžařské určitě, pokud se rovnou nedá opalovat s bombardinem v lehátku na terase.

>> #1120, Tomrob, 13. 02. 2018 12:29:37

.

A ze vraj ludstvo sa ma robotov bat.

Pche. Tychto dam aj po osmych bombardinach. Nevedia nic o vonkajsej. Tam je nasa sila.

caute Harry

Hoši, kdepak roboti, nebo studenti. To co se mi dnes povedlo se hned tak nevidí. Dojížděl jsem k lanovce z takového prudšího dojezdu, chtěl jsem to ještě zpomalit dvěma obloučky a při tom druhém se mi špička lyže zachytila v hlubším sněhu. Takže následoval průjezd fronty přes lyže nějakého staršího Itala. Sice pomaleji než krokem, ale hanbou bych se propadl. Ital to vzal statečně. Kdepak na mě nějaký robot…

>> #1123, Navvy, 13. 02. 2018 23:39:27

.

Dufam ze si zahral formu a zdrbol Itala ze Ti zatupil hrany.Ludia uz od dobroty fakt nevedia ako sa postavit.

caute Harry

>> #1124, Harry, 14. 02. 2018 00:31:39

Kdybych byl v Americe, zažaloval bych rezort, že ten sníh průběžně neuklízel…

>> #1119, ˘Ö˘Krab, 13. 02. 2018 12:26:09

U žádného okna. V křesílku s virtuálními brýlemi na hlavě. Dle vzoru závodů dronů.

Dívám se, dívám…

Viděl jsem, na videu, ale i naživo, výborně lyžovat dost lidí a na různých lyžích a různých površích. Nikdy nebudu lyžovat jako oni. Jednak na to nemám, ale hlavně, jsem originál. I oni lyžovali každý trochu jinak, byť některé základní prvky techniky pro podobný účel měli všichni společné. Zvláště v extrémních okolnostech vynikala výhodnost některých pohybových řešení, ti dobří jeli v podstatě skoro stejně. Je asi dost pravděpodobné, že pozorované společné prvky techniky těchto výtečných jezdců jsou nutnou součástí techniky, vše ostatní je buď nějaká nástavba anebo osobní přizpůsobení. Dokud se neobjeví další Bode Miler balancující na zadním sedadle a všechny dohady nepopře.

Takže, kdybych chtěl lyžovat jako oni, bude nejspíš účelné co nejlépe napodobit právě společné základy, asi k něčemu budou, jen je třeba zjistit, k čemu. Účelnost a účinnost všechno ostatního je potřeba zvážit, přebrat si, k čemu a proč je to dobré (nebo není). Jenže, co jsou ty základní prvky? Jak je odlišit od osobních libůstek? Co je spíš jen na (vizuální) efekt a co je efektivní? Není hned potřeba si hrát na Bodeho, ani na Teda, Marcela, Henrika nebo nějakého kamikaze Japončíka.
Jak se pohybují, tak se pohybují, hlavně, že jim lyže jedou tam, kam oni chtějí a tak, jak chtějí, to je to hlavní, soudruzi, tak je to správně, tak to má byť.
A to je i to, co tak nějak od svého lyžování očekávám – lyže mi pojedou tam, kam chci, tak, jak chci a neopustí mě, v dobrém ani ve zlém. A všechno, co na lyžích konám, dělám z tohoto důvodu, ne proto, že tak činí závodníci a závodnice světového poháru nebo instruktoři na jútúbu … nebo abych nějak vypadal.

Takže jaksi očekávám, že každý můj pohyb, každá změna na materiálu, postoji, načasování, budou mít zcela konkrétní a citelnou odezvu v chování lyží. Pokud ne, tak je chyba někde jinde. A jsem zase zpátky u oblíbeného sportu: (účelové) záměny příčiny a následku.

Krásnou ilustrací je „lyžařský postoj“. Instruktoři s oblibou drilují klienty ve správném lyžařském postoji, počínaje tlakem do jazyků bot. Ani jedni ani druzí proto nelyžují lépe, spíš naopak. Takový, vlastně jakýkoliv, postoj sám o sobě nevede k lepšímu lyžování. Dobrý a přiměřený postoj umožňuje, za některých okolností, lyžovat, tedy konat efektivní pohyby s odezvou od lyží.

Trenéři vedou malé děti k dřepování a „vysedání“ z lyží do strany. Děti se obé vzorně naučí, ale jen málokterým dojde, že oba pohyby mají nějakou souvislost se změnami směru. (Znalost této souvislosti od trenérů očekávám, ale asi v ní nespatřují souvislost nikterak důležitou a příčinnou; příčinu a následek proto, ke škodě dětí, nerozlišují.) A jen zlomek z toho mála dětí intuitivně pochopí, o jakou souvislost jde. Jestli by třeba nebylo lepší zvolnit a zatáčet, aby se změny směru o práci s těžištěm přihlásily samy?

Dneska jsem si to na svahu opakovaně porovnával. Standardní „spíše mírně středně (až) pokročilý“ sjížděč, bez ohledu na svůj um/neum, délku a stav lyží a kvalitu povrchu (a kupodivu bez ohledu na pohlaví, takže jsem měl rovnou dženrkorektně napsat ‚sjížděč či sjížděčka‘), jede ze svahu zcela originálně a naprosto osobitě právě tak rychle, jako když se úplně vzpřímím a nechám jet obřačky prostě rovně. Tento stav u nich trvá až na hranu oddělující červenou a černou část sjezdovky, na ní všem odvaha a touha po dalším bezpracném přísunu adrenalinu jaksi najednou dojde, černý padáček už šusem nikdo nedává, žádná další Ester na obzoru.

Některé pohybové kreace jsou naprosto úžasně stylové, popírající všechny myslitelné i nemyslitelné zákonitosti a mně známé techniky. Konečně jsem pochopil, že není cílem lyžování zatáčet, cílem je jet rovně. A součástí stylu je konat „lyžařské“ pohyby v odpovídajícím rozsahu a frekvenci, aby lyže nebyly příliš vychylovány z přímého směru. Čím výraznější aktivita a čím menší odezva od lyží a změny ve směru jízdy, tím lepší lyžař. Co kus, to originál, všichni úplně stejní. Tak to je.

Ale abych nebyl tak pesimistický, po svahu jezdil fakt_cool_týpek na telemarkových lyžích vlastní malovýroby, telemark jako z partesu, radost pohledět, pěkně oblouky z nakleknutí, ne, že jen klekne nejhlouběji, jak to jde a až pak utrhne patky.
Já, jsa zbabělec a srab, jsem náhodou zjistil, že mé sezónami poněkud vyměklé Elanky jsou na snožný oblouk na blbém nedrživém až plotnovitém podkladu ty úplně úplně nejlepší. Tak jsem si dneska hned dvakrát spravil náladu.

˘Ö˘

Dnes jsem si na svahu uvedomil zajimavy jev: zatimco ve skupine skolniho lyzarskeho kurzu byl pomer pluhosusaru cca 80%, mezi stejne starou mladezi lyzujici s rodici je takovy styl k videni u sotva jednotek procent.

>> #1128, Gravedigger, 05. 03. 2018 17:35:08

Nič zvláštne. S rodičmi je to podobné, ako tréning jeden na jedného. Čiže najviac efektívny.

Skupina ostane skupinou bez ohľadu na kvalitu trénera.

>> #1128, Gravedigger, 05. 03. 2018 17:35:08

Začnu příhodou ze života. Naše účetní nedávno nahlas přemítala, jestli by neměla svého, značně nesportovního, synka naučit lyžovat – to jako, že by s ním jela na jednu sobotu na hory. Opáčil jsem, jestli ona lyžovat umí. Prý ano a dobře, sjede ze svahu dolů, když není prudký – a dělá i nějaké obloučky. Aha, a proč by jako měl syn lyžovat, když ho sport nebaví? Prý, aby se mu děti na školním lyžáku nesmály, protože on přece s nimi na lyžák pojede. Přeloženo z venkovštiny: rodina na to má a ráda to všem ukáže, protože by ji jinak pomluvili.
Děti nejezdí na školní kurz proto, aby se naučily lyžovat (to už po sobotním rychlokurzu přece umějí), ale proto, aby mohly prasit na červené šuspluhem, když je zrovna zavřená černá.

Takže tak se to má se školními kurzy.

Jistý rozdíl bude v kvalitě výuky. Na školní lyžák škola nechá vyškolit instruktory školního lyžování. K získání této „kvalifikace“ v podstatě stačí dokázat se obout do přezkáčů a poznat, který díl vázání je špička a který pata. Děti pak na svahu „učí lyžovat“ lidé, kteří sami na hory jedou jednou ročně a lyžovat prostě neumí, umět nikdy nebudou a je jim to jedno. [Dcera ovšem pamatuje na jeden výjimečný příklad, kdy postarší pan profesor dokonce u nich na lyžáku jednoho žáka úhledně lyžovat naučil, podle popisů snad nějakou ještě před-čepelákovskou metodikou.]
Nemálo lyžujících rodičů, zcela ze zištných důvodů, zaplatí svým dětem čas od času instruktora, tj. šoupnou je do školičky. Nebo dokonce obětují svůj čas na svahu a obětavě s nimi krouží oblouk za obloukem v pluhu (tedy ty děti mnohdy stojí na lyžích lépe, než jejich rodiče, ale to se nesmí říkat, ono to přejde). Takové individuální (nebo odborné) péče se jim na školním kurzu zpravidla nemá šanci dostat. Takže otázka zní, proč by děti nelyžujících rodičů měly na svahu zářit, resp. opačně – proč by děti lyžujících rodičů neměly na svahu vypadat lépe?
Znovu zopakuji: cílem školního lyžařského kurzu není naučit někoho lyžovat, cílem je vrátit děti domů bez zjevných devastujících zranění.

Rozdíl je i v kvantitě. Na lyžáku občas stojí někdo na lyžích poprvé, cílem je začlenit ho rychle do nejslabší skupiny, aby byl schopen s ní jezdit na vleku nahoru a pak následně i dolů z kopce. Značně to zjednoduší všechny provozní a organizační otázky. Je nemálo takových, kteří za svůj život stojí na lyžích právě a jen na školních kurzech. Náskok dětí lyžomilců, které stojí prvně na lyžích ve třech letech a pak až do puberty každou zimu několik (až desítek) dnů, většinou nemají tito příležitostní sjížděči šanci dohnat.

No, a pak je samozřejmě rozdíl ve výbavě, jinak se lyžuje v o 2 cm delších a 2 cm širších botách z půjčovny, na vypráskaných lyžích s tupými hranami, jinak ve vlastních zánovních pečlivě vybraných botách na nabroušených a navoskovaných sendvičových lyžích.

Takže myslím, že Tvá pozorování lze celkem snadno a přesně (v rámci statistické chyby) vysvětlit.

>> #1127, ˘Ö˘Krab, 04. 03. 2018 21:00:08

Není to dobrá reakce nohou v správný čas na správném místě teréní nerovnosti ?

>> #1129, TNS, 05. 03. 2018 18:52:46

Jeden náš známý psycholog/psychiatr nedávno konstatoval, že je ověřeno, že sejde-li se více, než 13 osob, tak IQ tohoto davu rovná se IQ nejhloupějšího jedince zmenšenému o 10 bodů. A s tímhle materiálem musejí učitelé na svahu pracovat.

>> #1131, Thomas, 05. 03. 2018 19:07:28

Není, odehrává se na jakémkoliv terénu a za jakékoliv rychlosti (tedy konstantně maximální, jak jinak), naprosto nezávisle na dalších okolnostech. Na nahodilých terénních nerovnostech je naopak vystřídáno vrávoráním a brzděním.

>> #1133, ˘Ö˘Krab, 05. 03. 2018 19:09:26

Jen sem tím chtěl říci, řekněme že středně pokročilému mezi tím než si mozek řekne o oblouk a realizací IQ nervového přenosu do svalových vláken uplyne poctivá socialistická pětiletka a borec ujede 10–15 m i víc. pak už jenom samá pozitiva, první dovolená na Elánkách v Jugoslávii,at­d..je to také o najetých km v horších podmínkách. Svého času soudruzi z NDR měřili poměry rychlých a pomalých vytrvalost svalových vláken sportovců,nej poměr měla několik.olympi­onička Marika Kochová

>> #1134, Thomas, 05. 03. 2018 19:49:52

Ale jdeš mi do rány. I nad tím, že má každý jakýsi vnitřní metronom, který udává takt, podle kterého následně jezdec „koná pohyby“ či dokonce „obloukuje“, už jsem přemýšlel. Pro většinu národa je to někde kolem 5 s, takový hezký SG, pětisekundovou prodlevu mezi „oblouky“ si už dovedou sjížděči náležitě vychutnat. Do zlomků tohoto intervalu se už musí takto načasovaný jezdec nutit. Opět je to nehledě na terénu, R lyží a rychlosti jízdy. Zkrátka vždycky stejně.

Poměr pomalých a rychlých svalových vláken s tím (čistě podle mě) zase až tak moc nesouvisí. Sleduje se ve sportu dodnes, zejm. v atletice, pro určité sporty existují určité poměry, které se zdají být výhodnější, u velmi komplexního lyžování si netroufám odhadovat.

I u toho SG oblouku se musí síly sejít v jednom bodě kružnice a v jednom čase,jinak Velký třesk nezachytí

>> #1136, Thomas, 05. 03. 2018 20:21:06

Dá se trajektorie se změnou směrového úhlu pod 5° ještě nazývat obloukem?
Teorie oblouku funguje pro procesy, ve kterých hrají roli i další síly odlišné od zemské přitažlivosti a směry odlišné od spádnice. Což v tomto případě nenastává, tedy standardní pohled na pohyb lyžaře jedoucího v oblouku nepopisuje děj správně.

Jak se to vezme, jaksi si opomněl do této rovnice připočíst výšku h těžìště L ,což multiplikuje situaci značně do výkyvů neustojím s výšší rychlostí nebo ustojím s rezervou nasazení síly G do dalšího

>> #1138, Thomas, 05. 03. 2018 20:44:26

Výchylka je právě nanejvýš tak velká, aby těžiště neopustilo osu mezi průmětem dvou styčných bodů s podstavou. Takže rádoby dynamická rovnováha soustavy lyžař-lyže je vlastně pouze statickou (lyžař nad lyžemi).

A co další věřejnosti utajená síla rovnoběžně s nakloněnou rovinou? Multiplikuje se sklonem svahu.Musí se ale tlačit netlačit do předozadního pozice v lyžařské botě, proto se skelety skrytě upravují.