Sjezdovky:
Na severních svazích třítisícovky Cima Bianca se podle lyžařské mapy
rozprostírá pět hlavních sjezdovek a několik dalších kratších. Mezi
sjezdovkami je množství spojek, takže při krátkém pobytu mi orientace
přišla lehce nepřehledná. Navíc v terénu jsou sjezdovky značené velmi
řídce jen na některých křižovatkách.
Převažují prudší červené sjezdovky, mírnější úseky se taky
najdou. Ani nejznámější sjezdovka Stelvio není ve své celé délce moc
dobře značená, začíná uprostřed svahu pod čtyřsedačkovou lanovkou u
chaty La Rocca. Ve dvou nejprudších pasážích je to poctivá černá, sklon
zde dosahuje 60 %. Vzhledem k převažujícímu měkkému povrchu sjezdovek
prudké úseky zdolávali bezpečně i méně pokročilí.
V pondělí, třetí den pobytu, kdy v horních partiích hory foukal
nepříjemný vítr, kvůli zvířenému sněhu byla horší viditelnost a
dopoledne byly vrcholové lanovky dokonce mimo provoz, jsme si oblíbili asi
kilometr dlouhou 4. sekci sjezdovky Stella Alpina, obsluhovanou pomalejší
fixní 3sedačkou Bormio 2000 - Pian Dei Larici.
Sněhové podmínky:
Lyžovalo se na dostatečné vrstvě přírodního prašanu, kterého
začátkem února napadlo naráz asi 1 metr. Z neděle na pondělí napadlo asi
10 cm prašanu, sjezdovky upravili ráno. I když byly upravené sjezdovky ráno
rovné, pověstné varhánky italského manšestru byly jen místy. Na prudkých
úsecích Stelvia se během dne sníh vyšoupal na ledový podklad, ledový
podklad se stopami modré barvy vyznačující trasu legendárního sjezdu byl
patrný i ve spodní části Stelvia.
Komfort – lanovky, vleky a zázemí:
Převažují starší přepravní zařízení. Z města do středního patra
Bormio 2000 se jede kabinkovou lanovkou z roku 2003 deklarovanou pro 8 osob,
běžně se kabinky obsazovaly maximálně 6 lyžaři. Z Bormia 2000 dále na
vrchol hory vede rychlá kabinová lanovka pro 75 lidí (1969, rekonstr. 2013),
ve které se stojí; dobu relativně rychlé jízdy prodlužuje pomalý dojezd
kabiny do stanice.
Na vrchol se dá dostat rovněž dvěma navazujícími expresními
čtyřsedačkami s krytem (2002 a 2004). Ve středním patře je ještě jedna
rychlá krytá čtyřsedačka (2004) a dvě pomalejší fixní lanovky -
3sedačka (1995) a 4sedačka (1999). Najde se i několik vleků.
Zalidněnost:
Sobotní návštěva byla poměrně velká, čekání na lanovky bylo i tak
minimální. V neděli počasí moc nepřálo, lidí bylo méně. V pondělí se
vrátilo sluníčko na oblohu, lidí přibylo, ale bylo jich méně než v
sobotu.
Občerstvení a aprés-ski:
Na svazích se nachází množství restaurací a bufetů, samoobslužných i
s obsluhou. Ceny mi nepřišly až tak vysoké. V porovnání s oblastí
Dolomiti Superski, kde jsem dosud v Itálii lyžoval, jsou o něco nižší:
polévky 6 až 9 €, panini 6 až 8 €, těstoviny 7 až 10 €, minerálka
1,5 až 2,5 €, pivo 4 až 6 €, espresso kolem 1,20 €.
Doprava do střediska a parkování:
Dopravovali jsme se autokarem s nejmenovanou CK. Cestou do Bormia jsme jeli
kolem Sankt Moritz a průsmyk Bernina, nazpět tunelem u Livigna.
Zajímavý byl výjezd velkým autobusem k našemu hotelu v osadě San Pietro,
300 výškových metrů nad Bormiem. Šofér musel dvě z několika serpentin
najíždět vícekrát. Na konci pobytu po nočním sněžení delegátka pro
nás raději domluvila přistavení 2 mikrobusů, které nás svezly dolů do
města, kde jsme přestoupili do autobusu.
Po středisku jezdí modré skibusy, které jsou pro držitele skipasu zdarma. V
neděli jsme takto jeli do sousední Santa Cateriny, jedna cesta trvala asi 20
minut.