Sjezdovky:
Nekonečná variace sjezdovek, i tak by se Kronplatz dal nazvat. Zde „tu
svoji“ naleznou lyžaři všech možných i nemožných skupin. Sjezdovky se z
vrcholu Kronplatzu rozlévají do všech světových stran. Vrchol hory je holá
pláň, takže za nepříznivého počasí dosti nepřehledná, jelikož
jedinými vodítky jsou sloupy lanovek, chaty a tyče ohrničující pistu. Nebo
spíše ohrničující směr jízdy, jelikož vrchol se dá označit za jednu
obří sjezdovku. Dále bych popsal sjezdovky ve sledu, jak jsme je jeli.
– 2 Seeweise: Zahřívací trať pro navazující Sylvester (jeli jsme jen
horní část). Odbočka 2R před finálním „pádem“ k jezírku s modrým
až červeným sklonem následována černým hangem k jezírku, odkud lehce do
protisvahu ústí na trať č. 1. V dolíku nebylo dobře upraveno (schody mezi
jednotlivými pásy od rolby), ovšem bylo zde upozornění.
– 1 Sylvester: Příjemná černá sjezdovka s různými padáky, zatáčkami
k odpočinku a popřemýšlení nad dalším sjezdem.
– 3 Pramstall: Opět široká dálnice, jinak zahřívačka na Hernegg.
– 4 Hernegg: Námi překřťěný na „hrnek“ pokračuje v nastoleném
řádu Pramstallu, tedy široká dálnice s prudkými úseky. Méně členitý
než Sylvester ovšem, neméně zajímavý. Nejvíce mi vadil rovný dojezd po
posledním padáku navazující na společný modrý plac pro tratě 1, 4, 14 a
15.
– 11+12 Furcia: Vrchní část, č. 11, široká letištní plocha na vrchní
pláni s příjemným sklonem pro trénování oblouků nabízela kousek pod
architektonicky zajímavou budovou muzea Reinholda Messnera za 1 € měřený
obří slalom. Navazující část 12 poskytovala již poněkud menší šířku
(polovinu až třetinu vrchní části) a mnohem větší členitost. Díky
svému traverzu po úbočí hory je trochu nepříjemná svým bočním
odklonem.
– 32+33: Červený sjezd, ničím nezáludný.
– 34+36: Vrchní část sjezdovky 34 se zužuje po odpojení od 33 do
kratšího traverzu a následně se opět rozšiřuje a stéká dolů. Po
konečném sjezdu k „mezistanici“, která mezistanicí až tak úplně
není, je zde nástup jedné a výstup druhé lanovky. Dále navazuje opravdu
modrá sjezdovka č. 36, která se hemží učedníky umění lyžařského.
– 45 Piculin: Nejprudší sjezdovka areálu. Bohužel zde jsme již po
poledni, takže na nás čeká mokrý těžký firn. Asi jediná šance si
sjezdovku užít je hned zrána.
– 41: Únava se již značně projevuje, takže volíme namísto Erty (40)
mírnější svah 41. Hezká červená, „průměrná“. Charakterem trochu
jiná než sjezdovky „na vrchu“. Na modro-červeném dojezdu, pod
mezistanicí lanovky, byly připraveny dva slalomy, jeden měřený na čas na
plochém svahu, druhý bez časomíry s brankami ála skikros na výrazně
členitějším profilu.
– 33: Spodní část srovnatelná s horní
– 31: Červeno-modrá, modrá ne, už jen proto, že splývá s černou 32R,
na které probíhal slalomový závod.
– 30 Costa: Odpočinková modrá, uprostřed se stánkem se suvenýry.
– 9 Sonne: Pokračování pláně, soused pisty 11.
– 5+17+16 (sjezd směr Percha): Postupně přitvrzující sjezd,
bezkonkurenčně nejdelší. Vrchní část modrá chvilkami načervenalá,
přechází postupně do dlouhého až zeleného traverzu. Rozhodně doporučuji
nabrat rychlost, a i tak si člověk asi trochu zabruslí. Postupně přitvrzuje
a v nejprudších částech poskytuje modrou a černou variantu. Jedna na mapě
je, druhá ne, ale je přímo před dojezdem k lanovce. V obou případech je
rozdvojení označeno rozcestníkem s velkými nápisy „easy“ a „hard“
tedy lehký a těžký. Bylo již kolem 15 h a svah byl muldovatý.
– 6 nebo 7: Nevím, který ze svahů to byl, ale obdoba č. 5, tzn. modrý s
lehkým načervenáním. Prostě se jede dolů po obří ráno urolbované
trati.
– 21+22: Posledním sjezdem byl pro nás ten do Olangu. Opět široká
dálnice, po celodením náporu rozrytá. Na rovinu říkám, že už jsem mlel
z posledního, ovšem dokážu si představit, že to bude dopoledne super svah
na řezání oblouků.
Sněhové podmínky:
Několik dní před naší návštěvou sněžilo, ale i bez toho je jasné,
že by bylo na čem jezdit. Zbytečnost popisovat zasněžovací vybavení
Kronplatzu. Sněhová nadílka se ale podepsala na odpoledním stavu
sjezdovek.
Komfort – lanovky, vleky a zázemí:
Že jsou všude lanovky netřeba psát. Narozdíl od jiných středisek zde
převažují kabinky. Ty jsou spíše novějšího data výroby, většinou s
převozem lyží uvnitř (vajíčka). Měli jsme tu smůlu, že při druhém
výjezdu z Reischachu na vrchol jsme nasedli do lanovky 102, tedy bez
mezistanice, kterou nejspíše postihla porucha a strávili jsme cca půl hodiny
viset na půli cesty. Po tom, co nás vytáhli poloviční rychlostí nahoru,
zůstala do konce dne stát. Jinak povětšinou plánovaná kapacita lanovek
již tradičně odpovídala spíše kapacitě o 2 lidi měnší. Italové jsou
asi hubenější a méně prostorově rozlehlí. Na všech sedačkových
lanovkách jsou z důvodu bezpečnasti dětí nainstalovány zábrany. My jim
přezdívali kastrátor. Opravdu špatně se kvůli nim nandavaly nohy na
opěrky. Mezi lanovkami 205 a 208 se nemusí nazouvat lyže či stoupnout na
sníh, vše je propojeno. Nejzajímavější ze všech lanovek je asi ta z
nádraží v Percha na vrchol Kronplatzu. Když k ní dojedete po sjezdovce, tak
po nástupu pokračujete směrem dolů. Lanovka má obrátku přímo na
nástupišti místního nádraží, takže po průchodu turniketem můžete
rovonu nastoupit do vlaku.
Zalidněnost:
Lidí bylo v podstatě na všech sjezdovkách kromě Sylvestru a Hrnku
hodně, avšak na lanovkách bez čekání. Poměrně velký výskyt škol a
začátečníků.
Občerstvení a aprés-ski:
Chaty se všemožnou nabídkou jídel a pití v podstatě na každém svahu.
Nepřeberné množství.
Doprava do střediska a parkování:
Parkování v Reischachu, velké parkoviště přímo pod nástupní stanicí
- asfaltové nebo dlážděné, pro autobusy štěrkové. Pod hlavním
prakovištěm velká plocha pro karavany.