Z dobře dostupných ledovců jsou nejoblíbenější ty tyrolské (Hintertux, Stubai, Pitztal, Sölden, Kaunertal), v Salcbursku ledovec pod Kitzsteinhornem (Kaprun) a pak korutanský Mölltal. Méně atraktivní je kvůli větší vzdálenosti ještě jihotyrolský Schnalstal, téměř nezajímavý pak nedaleký Stilfserjoch, který je v provozu jen do začátku listopadu. Nejoblíbenější mezi závodníky a sněhově nejspoulehlivější jsou švýcarské ledovce v Saas-Fee a v Zermattu, ale ty už nejsou úplně po ruce na víkend, o francouzském Les 2 Alpes, Tignes a Val d´Isere ani nemluvě.

Lyžařské terény

Největší plochu sjezdovek v Rakousku nabízejí Stubaiský ledovec a ledovec Hintertux, v závěsu za nimi jsou dva spojené ledovce Rettenbach a Tiefenbach v údolí Ötztal, s nimiž je propojen také rozsáhlý zimní lyžařský areál Sölden. Středně velký ledovcový areál Kitzsteinhorn je od nedávna propojen s malým zimním areálem Maiskogel, díky čemuž je lanovkami přístupný přímo z městečka Kaprun. Nejmenšími ledovcovými areály jsou pak Pitztalský a Kaunertalský ledovec a nakonec Mölltalský ledovec, pokud nepočítáme úplně maličký Dachsteinský ledovec, kde je lyžování spíš okrajovou aktivitou.


Sněhově nejjistější rakouské ledovcové sjezdovky na Hintertuxu

V Itálii se až do konce října lyžuje na ledovcích nad průsmykem Passo Stelvio, poté se horská silnice a s ním i vleky uzavírají. Ledovec je převážně plochý nebo mírně skloněný. V nedalekém Schnalstalu je ledovcový svah „zkosený“ tak, že na jedné straně skýtá téměř černý slalomák, byť krátký, na druhé je naopak velmi pozvolný. V zimě je Schnalstal díky svým dalším vysokohorským terénům milým lyžařským areálem s mimořádně poklidnou atmosférou.


Ledovcová pláň na klidném Schnalstalském ledovci

Ve Švýcarsku jsou k dispozici vysoko položené ledovce nad Saas-Fee a Zermattem, které jsou v provozu i během léta a hojně využívané pro trénink. V zimní sezóně jsou naopak ledovcové sjezdovky jen doplňkem tamních rozsáhlejších zimních areálů.


Na nejvýše položených sjezdovkách Alp v Zermattu lyžařům obstarává kulisu křivá skalní špice Matterhornu

Typicky jsou ledovcové svahy velmi přehledné se sjezdovkami dálničního typu bez terénních nerovností, což vyplývá z toho, že ledovce v podstatě tečou jako „řeka“. Strmé úseky bývají méně obvyklé než ty plošší, v největší oblibě tak ledovce mají milovníci pravidelných až monotónních oblouků. Vlivem odtávání ledovců se však průběžně mění sklon tratí – některé úseky jsou tak strmější než dříve, jiné naopak plošší. Typickým profilem ledovcových sjezdovek je i střídání (krátkých) „padáčků“ a (delších) „rovinek“.


Pravidelné ledovcové dálnice podél vleků Kitz na Kitzsteinhornu

Jedním z nejprudších svahů je „svěťákový“ hang na ledovci Rettenbach v Söldenu, který je regulérní černou sjezdovkou, sportovně strmý je i svah Gefrorene Wand na Hintertuxu nebo Hinteren Brunnenkogel v Pitztalu, krátké strmé úseky ovšem najdete i na Stubaiském ledovci, v Kaunertalu nebo ve Schnalstalu.
Z mnoha původně ledovcových sjezdovek se s úbytkem ledovcové masy staly „běžné“ vysokohorské, terénně členitější tratě s kamenitým (morénovým) podkladem jako v případě Karlesjochu na Kaunertalu nebo Schmiedingeru pod Kitzsteinhornem.


Svižně červené tratě z vrcholu Hinteren Brunnenkogel na Pitztalském ledovci

Klima a sněhové poměry

Ledovce nejsou jen ledovce

Ačkoliv ledovec je ve slovníku lyžaře synonymem sněhové jistoty, zvláště na podzim to neplatí bezpodmínečně. Ustupující ledovce jsou po každém létě odtáté, v podstatě bez sněhu a čekají na své první, obvykle zářijové sněhové občerstvení. A čekají i na déledobější ochlazení, díky němuž se vrstva nového sněhu začne postupně vršit. Kvůli zkracování ledovcového splazu jsou v začátku sezóny zcela holé mnohé dojezdy ledovcových tratí – ty se tak dnes již neobejdou bez sněhové „pomoci“.
Nejrozšířenější je kromě konvenčního zasněžování děly skladování sněhu z loňské sezóny. V jejím průběhu a na závěr rolby navrší obří hromady firnu, tzv. depony, které pod reflexní fólií přečkají léto a na podzim jsou rozhrnuty do „koberce“ jako sněhový podklad dojezdů, nebo dokonce celých sjezdovek.
Spolu s depony se fólií přikrývají i vybrané plochy ledovce, trasy vleků nebo nejbližší okolí podpěr lanovek. Vrstva „zachráněného“ sněhu je už na první pohled impozantní. Bez něj by mnohde nebylo lyžování ve stávající podobě možné, neboť by odtátím například vznikly protisvahy nebo by se odhalily morénové prolákliny.
Doplňkově se využívají i alternativní způsoby výroby sněhu. Na Pitztalu a v Zermattu si v r. 2009 pořídili zařízení, které umí chrlit sníh i při teplotách nad bodem mrazu. Zasněžovací gigant, původně vynalezený Izraelci pro chlazení zlatých dolů v Jižní Africe, zabírá celou budovu – sníh z něj vypadává „oknem“ na hromadu, okdud ho rozhrnují rolby. Většího rozšíření se ale z důvodu své „nemobilní“ konstrukce a vysokých nákladů neujal.


Zásoba sněhu (depon) přečká léto do nové sezóny

Povětrnostní nástrahy

Na podzim se nad Alpami často na dlouhé dny i týdny usadí tlaková výše, která zabezpečí slunečné počasí ve vysokohorských polohách. Pokud předtím napadlo dostatek sněhu a nebylo příliš teplo, mohou na ledovci panovat téměř zimní a hlavně povětrnostně příjemné podmínky. Kdo má možnost plánovat operativně a vystihne pravý moment, užije si nesrovnatelně lépe než smolař, který vyrazí do přecházející fronty. V jejím případě mohutná vrstevnatá oblačnost „zajistí“ difuzní neboli rozptýlené světlo, při němž se ani při nejlepší vůli nedá plnohodnotně lyžovat. Celkově se dají na podzim zažít – podobně jako na jaře – velmi rozmanité sněhové podmínky od rozměklého firnu přes čerstvý prašan nebo pevný vodivý sníh až po ledové plotny.
Čím hlouběji na podzim a v zimě, čím severněji orientovaný nebo vysokými horami obklopený svah, tím více stínu nabídne. I na ledovcích jsou ale slunečné svahy, jedním z těch nejslunečnějších je Tiefenbach v Söldenu, který je otevřen směrem k jihu a východu. Naopak silně zastíněný kvůli své severní orientaci a umístění v horském kotli je Kaunertalský ledovec, kde alespoň dopoledne svítí na severovýchodně otočený Karlesjoch.
Není radno podceňovat ani aklimatizaci – ačkoliv výjezd první den do tří tisíc metrů běžný lyžař bez potíží zvládne, celodenní pobyt ve výšce a sportovní námaha, na kterou přes léto odvykl, a zvláště nepříznivé počasí mohou zážitek oslabit.


Podzimní víkendový nával ve spojení s difúzí nemusí být každému příjemný

Lanovky a vleky

Sedačky a kabinky versus vleky

Typickým přepravním zařízením na ledovci bývala kotva, dnes už mnohde ledovcové svahy zásobují pohodlnější kabinkové nebo sedačkové lanovky. Některé z nich jsou vedené přes skalnaté podloží, jiné zčásti ukotvené „plovoucími sloupy“ přímo na ledovci.


Páteřní lanovka Gletscher Jet III na Kitzsteinhornu

Nejpohodlnějšími lanovkami jsou vybaveny rakouské ledovce – Pitztalský, Ötztalský, Stubaiský, Hintertuxský, Mölltalský ledovec a Kitzsteinhorn, kde je většina hlavních sjezdovek obsloužena odpojitelnými, tedy rychlými sedačkami nebo kabinkami. Hlavní ledovcovou trať v Kaunertalu obsluhuje kyvadlová kabina. V Itálii se na ledovcových svazích setkáte spíš s vleky (nebo pomalou sedačkou v případě Schnalstalu), stejně tak ve Švýcarsku.


Kabinka Wildspitz na nejvyšší bod Pitztaleského ledovce

Mnozí lyžaři přitom mají kotvy raději než lanovky – a nejen kvůli trmácení po chodbách stanic velkých lanovek, sundávání lyží apod. – a jejich postupný zánik nesou nelibě.
Přístupovými lanovkami bývají kapacitní kabinové a kabinkové lanovky (Kitzsteinhorn, Hintertux, Stubai, Schnalstal) nebo metro (Pitztal, Mölltal). Po silnici je nutné vyjet na Kaunertal, na Passo Stelvio a zhruba do začátku listopadu i na ledovce Rettenbach a Tiefenbach v Söldenu.

Historie

Zlatá 70. léta

Kdysi bývaly ledovce hitem coby letní lyžařské oázy. S jejich roztáváním ale zmizeli i letní lyžaři, nehledě na to, že letní provoz sjezdovek už je – čest výjimkám – minulostí. Jejich hlavní sezónou je dnes proto podzim, kdy jsou jednak tréninkovou základnou závodníků a jednak poskytují předsezónní rozcvičku lyžařům natěšeným na první sníh. Druhou vlnu náporu zažívají ledovce na jaře s tím, jak s provozem končí klasická střediska, případně také během zimní sezóny, pokud jsou jinde mizerné sněhové podmínky.


Celkový pohled na dnešní ledovcový areál pod Kitzsteinhornem

Éra budování ledovců spadá především do 70. let. O celé jedno desetiletí ji předběhl jen Kitzsteinhorn, první rakouský ledovec zpřístupněný lanovkami a vleky lyžařům. Na přelomu 60. a 70. let se začal rozvíjet Hintertux, na jehož ledovcové svahy vyrážela nejdelší jednosedačková lanovka tehdejšího Rakouska. V polovině 70. let je zpřístupněn Stubaier Gletscher a oba ledovce nad Söldenem. V srpnu 1980 se po půldruhého roku trvající výstavbě otevírá nejmenší z tyrolských ledovců – Kaunertal. V roce 1983 se pak lyžaři dostali díky podzemní lanovce na pátý tyrolský a zároveň nejvýše položený ledovec – Pitztal. Jako poslední až v r. 1987 se otevřel Mölltalský ledovec, ale celoroční provoz mu zabezpečila teprve v polovině 90. let otevřená podzemní lanovka.
V 70. letech 20. století bylo klima přechodně chladnější než nyní, panovaly dokonce obavy z nástupu nové ledové doby, a lyžování jako sport prožívalo svůj zlatý věk a dynamický rozvoj. Velmi populárním tehdy bylo i pravé letní lyžování.

Skanzen letního lyžování

Působivým mementem oné letní lyžařské doby je ledovec nad sedlem Passo Stelvio (Stilfserjoch) na pomezí italského Jižního Tyrolska a Lombardie, nadohled od mohutného masivu bezmála čtyřtisícového Ortleru. Passo Stelvio je dnes živý, či spíše polomrtvý skanzen. Jeho unikem je už příjezd po vysokohorské silnici se 48 serpentinami a vrcholící kótou 2 757 metrů. Teprve odtud až do 3 450 m n. m. se rozkládají lyžařské terény, z větší části ledovcové. Silnice je otevřená jen v létě, a tak i sezóna na Passo Stelvio začíná na přelomu května a června a končí na přelomu října a listopadu.
V 60. letech začal zdejší boom, kdy vyrostla hotelová monstra pro stovky ubytovaných, kterým se mohla věnovat více než stovka instruktorů a kteří tehdy využívali desítku ledovcových vleků. Dnes jsou některé z budov již opuštěné, polorozpadlé. Předimenzovaně působí i budovy přímo podél silnice v sedle, které dnes žijí alespoň z turistického provozu.
Ze sedla vás k ledovci vynese stará kyvadlová kabina, která přistává na mezistanici Trincerone ve třech tisících metrech, kde ční hlavní hotelové komplexy. Už jen staré pohlednice připomenou, jaký život tu tepal před desítkami let, kdy se i v létě stály na vleky dlouhé fronty.
Na Trincerone se přestupuje do moderní, větruodolné kabinové lanovky (funifor), která je zřejmě poslední investicí do ledovcového skanzenu. I na její horní stanici stojí hotelová budova, dokonce s 350 lůžky. Odtud už vedou vzhůru jen vleky s typicky plochými a přehlednými ledovcovými svahy.

Ubytování

Hotely a penziony v údolí mimo ledovcové areály

Typicky se hotely, penziony a apartmány nacházejí ve vesničkách a městečkách v údolí, odkud je nutné na ledovec několik kilometrů dojíždět, i když ojediněle se najde hotel i přímo u nástupních stanic lanovek (Hintertux). Nejkomfortnější polohu z hlediska ski-in / ski-out má jihotyrolský Schnalstal – kabinová lanovka na ledovec startuje přímo z malé hotelovo-apartmánové vesničky Kurzras, odkud je to s lyžemi na ramenou k lanovce jen pár desítek metrů.

Příjezd

Stoupající horská údolí i desítky serpentin

Na ledovce je zpravidla potřeba dojíždět jednotky nebo malé desítky kilometrů z nejbližších vesniček a městeček. Bez dojíždění se obejdou hosté ubytovaní v Kurzrasu (Schnalstal), krátké a bezproblémové dojíždění je z Kaprunu na Kitzsteinhorn, o něco delší pak v tyrolských údolích (Hintertux, Stubai a Pitztal), kde už mohou být – při hustém sněžení – vhodné (a výjimečně i povinné) sněhové řetězy. Po vysokohorské silnici je zpřístupněn ledovcový areál v Söldenu, a to až do poloviny listopadu, kdy na něj lze přejet po sjezdovkách „zimního“ lyžařského areálu. Nejkrkolomnější přístup s desítkami serpentin mají Kaunertal a Passo Stelvio. Zato můžete z auta vyndat lyže přímo na sjezdovku.


Nová robustní lanovka spojuje Maiskogel, resp. Kaprun a Kitzsteinhorn

Termíny

Sezónní kalendář náporů

Ledovcová sezóna má oproti klasickým střediskům odlišné „špičky“ – první spadá do období od konce října do konce listopadu, druhá pak zhruba do dubna. Nejnabitějším bývá prodloužený víkend kolem 28. října – to se rozjíždí Světový pohár v alpském lyžování a v mnoha zemích jsou podzimní či dušičkové prázdniny. Pokud jsou sněhové podmínky už dobré, vyplatí se jet o týden dříve, nebo naopak počkat. Obecně samozřejmě platí, že víkendy jsou návštěvnicky silnější než všední dny – a kdo se nechce víkendu úplně vyhnout, udělá obvykle lépe, když místo obligátního pátku, soboty a neděle svůj obyt posune od neděle do úterý.
Zahájení sezóny na ledovcích doprovázejí i četné openingy s doprovodným programem. Nejznámějším openingem jsou první závody Světové poháru v obřím slaomu žen i mužů, které se konají o posledním říjnovém víkendu v Söldenu. Mezi tradiční akce patří Sportscheck Gletscher Testival Stubai, největší otevřený test lyží a vybavení v Alpách, který se koná v polovině listopadu.