Článek obsahuje dlouhodobě platné informace a byl aktualizován 6. 10. 2024.

Ledovce nám dopřávají lyžování už na podzim, v době největších abstinenčních příznaků, ovšem nejlepší podmínky nabízejí na jaře, kdy je naopak zájem o lyžování o poznání slabší.

Z dobře dostupných ledovců jsou nejoblíbenější ty tyrolské (Hintertux, Stubai, Pitztal, Sölden, Kaunertal), v Salcbursku ledovec pod Kitzsteinhornem (Kaprun) a pak korutanský Mölltal. Ještě vzdálenější je jihotyrolský Schnalstal a také Stilfserjoch (Passo Stelvio), který je však v provozu jen přes léto a na podzim zhruba do začátku listopadu. Švýcarské ledovce v Saas-Fee a v Zermattu jsou z Česka na kratší pobyt příliš vzdálené, o francouzském Les 2 Alpes, Tignes a Val d´Isere ani nemluvě.

Čtěte také článek Nejbližší ledovce: jak naplánovat podzimní start sezóny!

Lyžařské terény: Jak vypadají sjezdovky v ledovcových areálech

Prvotřídní carvingové dálnice, ale také ploché úseky a čím dál více i členité morénové tratě

Typické ledovcové tratě jsou velmi přehledné bez terénních nerovností, připomínající dálnici, což vyplývá z toho, že ledovce v podstatě tečou jako „řeka“. V největší oblibě tak ledovcové tratě mají milovníci pravidelných až monotónních oblouků.


Pravidelná ledovcová dálnice na Rettenbachu v Söldenu

Vlivem odtávání ledovců se však sklon a profil tratí výrazně mění – některé úseky jsou tak strmější než dříve, pokud spodní část ledovce odtála více než horní, jinde naopak vznikly ploché úseky, nebo dokonce protisvahy. Typickým profilem dnešních ledovcových sjezdovek je proto střídání krátkých „padáčků“ a delších „rovinek“.

Mnoho původně ledovcových sjezdovek dnes leží zčásti na ledovci, zčásti na mrtvém ledu a zčásti v moréně, odkud již ledovcová masa zmizela úplně. Z některých sjezdovek se staly „obyčejné“ vysokohorské tratě s kamenitým podkladem.


Členitá trať z Karlesjochu na Kaunertalském ledovci vede v morénovém terénu, odkud již ledovec zcela zmizel

Až jednou ledovce zcela roztají, budou sice na podzim sjezdovky odkázané na přírodní sníh nebo uskladněné zásoby loňského sněhu, ale morénový povrch bude možné terénně urovnat, takže nebude potřeba tolik sněhu jako na „mrtvých“ neforemných ledovcích.

Prohlédněte si ledovce satelitním pohledem z výšky!

Nejrozsáhlejšími ledovcovými areály v Rakousku jsou Hintertux, Stubai a Sölden

Největší plochu sjezdovek v Rakousku nabízejí Stubaiský ledovec a ledovec Hintertux, v závěsu za nimi jsou dva spojené ledovce Rettenbach a Tiefenbach v údolí Ötztal, s nimiž je propojen také rozsáhlý zimní lyžařský areál Sölden. Středně velký ledovcový areál Kitzsteinhorn je od r. 2019 propojen s malým zimním areálem Maiskogel, díky čemuž je lanovkami přístupný přímo z městečka Kaprun. Nejmenšími ledovcovými areály jsou pak Pitztalský a Kaunertalský ledovec a nakonec Mölltalský ledovec. Na Dachsteinském ledovci nedaleko Schladmingu byl lyžařský areál v r. 2022 zrušen, ledovec však zůstává přístupný pro běžkaře a samozřejmě i turisty.


Jedním z největších rakouských ledovcových areálů je Hintertux

Mezi nejprudší tratě v ledovcových areálech Rakouska patří „svěťákový“ hang na ledovci Rettenbach v Söldenu, který je regulérní černou sjezdovkou, sportovně strmý je i svah Gefrorene Wand na Hintertuxu nebo Hinteren Brunnenkogel v Pitztalu, krátké strmé úseky ovšem najdete i na Stubaiském ledovci, v Kaunertalu nebo ve Schnalstalu.


Svižně červené tratě z vrcholu Hinteren Brunnenkogel na Pitztalském ledovci

Jeden komorní a jeden výhradně letní ledovcový areál v Itálii

V Itálii se od června do října lyžuje na ledovci nad průsmykem Passo Stelvio, poté se horská silnice a s ním i vleky uzavírají. Ledovec je převážně plochý nebo mírně skloněný. V nedalekém Schnalstalu je ledovcový svah „zkosený“ tak, že na jedné straně skýtá téměř černý slalomák, byť krátký, na druhé je naopak velmi pozvolný. V zimě je Schnalstal díky svým dalším vysokohorským terénům rozmanitým lyžařským areálem s mimořádně poklidnou atmosférou.


Ledovcová pláň na klidném Schnalstalském ledovci

Nejvýše položené ledovcové areály jsou ve Švýcarsku

Ve Švýcarsku se nacházejí vysoko položené ledovce nad Saas-Fee a Zermattem, kde se lyžuje téměř celoročně. V zimní sezóně jsou však ledovcové sjezdovky jen doplňkem tamních rozsáhlých lyžařských areálů.


Na nejvýše položených sjezdovkách Alp v Zermattu lyžařům obstarává kulisu křivá skalní špice Matterhornu

Sněhové podmínky a klima

Z ledovců jsou mnohde jen torza, podzimní lyžování ale zajistí uskladněný sníh z minulé sezóny

Ačkoliv ledovec je ve slovníku lyžaře synonymem sněhové jistoty, zvláště na podzim to platí jen zčásti.

Ustupující ledovce jsou koncem léta zcela bez sněhu, navíc jsou zbrázděné a často pokryté uvolněným kamením. Sněhu tak musí kvůli špatnému stavu ledovců po horkém létě napadnout hodně, ideálně aspoň metr. První sněhové občerstvení přichází v září, často se ale ještě v říjnu lyžuje na slabé vrstvě sněhu.

Kvůli zkracování ledovcového splazu se většina dojezdů kdysi ledovcových tratí a často i celé tratě již neobejdou bez další sněhové „pomoci“.

Nejrozšířenější je kromě konvenčního zasněžování děly skladování sněhu z loňské sezóny. V jejím průběhu a na závěr rolby navrší obří hromady firnu, tzv. depony, které pod reflexní fólií přečkají léto a na podzim jsou rozhrnuty do „koberce“ jako sněhový podklad dojezdů, nebo dokonce celých sjezdovek.

Vybrané plochy ledovce, stejně tak trasy vleků nebo nejbližší okolí podpěr lanovek se také přes léto přikrývají ochrannou fólií. Vrstva „zachráněného“ sněhu je už na první pohled impozantní. Bez něj by mnohde nebylo lyžování ve stávající podobě možné, neboť táním by vznikly různé „propadliny“ či protisvahy.

Doplňkově se využívají i alternativní způsoby výroby sněhu. Na Pitztalu a v Zermattu si v r. 2009 pořídili zařízení Snowfactory, které dokáže vyrábět sníh i při teplotách nad bodem mrazu. Zasněžovací gigant, původně vynalezený Izraelci pro chlazení zlatých dolů v Jižní Africe, zabírá celou budovu – sníh z něj vypadává „oknem“ na hromadu, odkud ho rozhrnují rolby. Většího rozšíření se ale z důvodu své „nemobilní“ konstrukce a vysokých nákladů neujal, areály dávají přednost spíše skladování sněhu.


Zásoba sněhu (depon) přečká léto do nové sezóny

Naopak na jaře nabízejí vysoko položené ledovcové areály dlouho kvalitní prachový sníh a později firn, a to až do začátku května, kdy většina z nich postupně omezuje provoz nebo zavírá.

Kdy se vydat na ledovec, aby nebyla jen bílá tma a difúze

Na podzim se nad Alpami často na dlouhé dny i týdny usadí tlaková výše, která zabezpečí slunečné počasí ve vysokohorských polohách. Pokud předtím napadlo dostatek sněhu a nebylo příliš teplo, mohou na ledovci panovat téměř zimní a hlavně povětrnostně příjemné podmínky. Kdo má možnost plánovat operativně a vystihne pravý moment, užije si nesrovnatelně lépe než smolař, který vyrazí do přecházející fronty. V jejím případě mohutná vrstevnatá oblačnost „zajistí“ difuzní neboli rozptýlené světlo, při němž se ani při nejlepší vůli nedá plnohodnotně lyžovat. Celkově se dají na podzim zažít – podobně jako na jaře – velmi rozmanité sněhové podmínky od rozměklého firnu přes čerstvý prašan nebo pevný vodivý sníh až po ledové plotny.
Čím hlouběji na podzim a v zimě, čím severněji orientovaný nebo vysokými horami obklopený svah, tím více stínu nabídne. I na ledovcích jsou ale slunečné svahy, jedním z těch nejslunečnějších je Tiefenbach v Söldenu, který je otevřen směrem k jihu a východu. Naopak silně zastíněný kvůli své severní orientaci a umístění v horském kotli je Kaunertalský ledovec, kde alespoň dopoledne svítí na severovýchodně otočený Karlesjoch.
Není radno podceňovat ani aklimatizaci – ačkoliv výjezd první den do tří tisíc metrů běžný lyžař bez potíží zvládne, celodenní pobyt ve výšce a sportovní námaha, na kterou přes léto odvykl, a zvláště nepříznivé počasí mohou zážitek oslabit.


Podzimní víkendový nával ve spojení s difúzí nemusí být každému příjemný

Lanovky a vleky

Díky ústupů ledovců přibývá lanovek, vleky už zůstávají opravdu jen na ledovcích

Typickým přepravním zařízením na ledovci bývala kotva, dnes už mnohde ledovcové svahy obsluhují pohodlnější kabinkové nebo sedačkové lanovky. Některé z nich jsou vedené přes skalnaté podloží, jiné zčásti ukotvené „plovoucími sloupy“ přímo na ledovci.


Páteřní lanovka Gletscher Jet III na Kitzsteinhornu

Nejpohodlnějšími lanovkami jsou vybaveny rakouské ledovce – Pitztalský, Ötztalský, Stubaiský, Hintertuxský, Mölltalský ledovec a Kitzsteinhorn, kde je většina hlavních sjezdovek obsloužena odpojitelnými, tedy rychlými sedačkami nebo kabinkami. Hlavní ledovcovou trať v Kaunertalu obsluhuje kyvadlová kabina. V Itálii se na ledovcových svazích setkáte spíš s vleky (nebo pomalou sedačkou v případě Schnalstalu), stejně tak ve Švýcarsku.


Kabinka Wildspitz na nejvyšší bod Pitztalského ledovce

Mnozí lyžaři přitom mají kotvy raději než lanovky – a nejen kvůli trmácení po chodbách stanic velkých lanovek, sundávání lyží apod. – a jejich postupný zánik nesou nelibě.

Přístupovými lanovkami bývají kapacitní kabinové a kabinkové lanovky (Kitzsteinhorn, Hintertux, Stubai, Schnalstal) nebo metro (Pitztal, Mölltal). Po silnici je nutné vyjet na Kaunertal, na Passo Stelvio a zhruba do začátku listopadu i na ledovce Rettenbach a Tiefenbach v Söldenu.

Historie

Ve 70. letech byly ledovce oblíbené i v létě

Kdysi bývaly ledovce hitem jako letní lyžařské oázy. S jejich roztáváním ale zmizeli letní lyžaři, nehledě na to, že letní provoz sjezdovek už je prakticky minulostí. Dlouho se celoroční sezóny urputně držel rakouský Hintertux, než v létě 2024 na několik týdnů provoz také přerušil.

Hlavní sezónou ledovců je dnes proto podzim, kdy jsou jednak tréninkovou základnou závodníků a jednak poskytují předsezónní rozcvičku lyžařům natěšeným na první sníh. Druhou vlnu náporu zažívají ledovce na jaře s tím, jak s provozem končí klasická střediska, případně také během zimní sezóny, pokud jsou jinde mizerné sněhové podmínky.


Celkový pohled na dnešní ledovcový areál pod Kitzsteinhornem

Éra budování ledovců spadá především do 70. let. O celé jedno desetiletí ji předběhl jen Kitzsteinhorn, první rakouský ledovec zpřístupněný lanovkami a vleky lyžařům. Na přelomu 60. a 70. let se začal rozvíjet Hintertux, na jehož ledovcové svahy vyrážela nejdelší jednosedačková lanovka tehdejšího Rakouska. V polovině 70. let je zpřístupněn Stubaier Gletscher a oba ledovce nad Söldenem. V srpnu 1980 se po půldruhého roku trvající výstavbě otevírá nejmenší z tyrolských ledovců – Kaunertal. V roce 1983 se pak lyžaři dostali díky podzemní lanovce na pátý tyrolský a zároveň nejvýše položený ledovec – Pitztal. Jako poslední až v r. 1987 se otevřel Mölltalský ledovec, ale celoroční provoz mu zabezpečila teprve v polovině 90. let otevřená podzemní lanovka.

V 70. letech 20. století bylo klima přechodně chladnější než nyní, panovaly dokonce obavy z nástupu nové ledové doby, a lyžování jako sport prožívalo svůj zlatý věk a dynamický rozvoj. Velmi populárním tehdy bylo i pravé letní lyžování.

Passo Stelvio: jediný žijící skanzen letního lyžování

Působivým mementem oné letní lyžařské doby je ledovec nad sedlem Stilfserjoch (Passo Stelvio) na pomezí italského Jižního Tyrolska a Lombardie, nadohled od mohutného masivu bezmála čtyřtisícového Ortleru. Passo Stelvio je dnes živý, či spíše polomrtvý skanzen. Jeho unikem je už příjezd po vysokohorské silnici se 48 serpentinami a vrcholící kótou 2 757 metrů. Teprve odtud až do 3 450 m n. m. se rozkládají lyžařské terény, z větší části ledovcové. Silnice je otevřená jen v létě, a tak i sezóna na Passo Stelvio začíná na přelomu května a června a končí na přelomu října a listopadu.

V 60. letech začal zdejší boom, kdy vyrostla hotelová monstra pro stovky ubytovaných, kterým se mohla věnovat více než stovka instruktorů a kteří tehdy využívali desítku ledovcových vleků. Dnes jsou některé z budov již opuštěné, polorozpadlé. Předimenzovaně působí i budovy přímo podél silnice v sedle, které dnes žijí alespoň z turistického provozu.

Ze sedla vás k ledovci vynese stará kyvadlová kabina, která přistává na mezistanici Trincerone ve třech tisících metrech, kde ční hlavní hotelové komplexy. Už jen staré pohlednice připomenou, jaký život tu tepal před desítkami let, kdy se i v létě stály na vleky dlouhé fronty.

Na Trincerone se přestupuje do moderní, větruodolné kabinové lanovky (funifor), která je zřejmě poslední investicí do ledovcového skanzenu. I na její horní stanici stojí hotelová budova, dokonce s 350 lůžky. Odtud už vedou vzhůru jen vleky s typicky plochými a přehlednými ledovcovými svahy.

Ubytování

Hotely a penziony se obvykle nacházejí v údolí mimo ledovcové areály

Typicky se hotely, penziony a apartmány nacházejí ve vesničkách a městečkách v údolí, odkud je nutné na ledovec několik kilometrů dojíždět, i když ojediněle se najde hotel i přímo u nástupních stanic lanovek (Hintertux). Nejkomfortnější polohu z hlediska ski-in / ski-out má jihotyrolský Schnalstal – kabinová lanovka na ledovec startuje přímo z malé hotelovo-apartmánové vesničky Kurzras, odkud je to s lyžemi na ramenou k lanovce jen pár desítek metrů.

Příjezd

Při příjezdu se připravte na dlouhá horská údolí i desítky serpentin

Na ledovce je zpravidla potřeba dojíždět jednotky nebo malé desítky kilometrů z nejbližších vesniček a městeček. Bez dojíždění se obejdou hosté ubytovaní v Kurzrasu (Schnalstal), krátké a bezproblémové dojíždění je z Kaprunu na Kitzsteinhorn, o něco delší pak v tyrolských údolích (Hintertux, Stubai a Pitztal), kde už mohou být – při hustém sněžení – vhodné (a výjimečně i povinné) sněhové řetězy. Po vysokohorské silnici je zpřístupněn ledovcový areál v Söldenu, a to až do poloviny listopadu, kdy na něj lze přejet po sjezdovkách „zimního“ lyžařského areálu. Nejkrkolomnější přístup s desítkami serpentin mají Kaunertal a Passo Stelvio. Zato můžete z auta vyndat lyže přímo na sjezdovku.


Díky robustní lanovce je Kaprun spojen přes Maiskogel s ledovcem pod Kitzsteinhornem

Termíny

Hlavní sezónou ledovcových areálů je listopad

Ledovcová sezóna má oproti klasickým střediskům odlišné „špičky“ – první spadá do období od konce října do konce listopadu, druhá pak zhruba do dubna. Nejnabitějším bývá prodloužený víkend kolem 28. října – to se rozjíždí Světový pohár v alpském lyžování a v mnoha zemích jsou podzimní či dušičkové prázdniny. Pokud jsou sněhové podmínky už dobré, vyplatí se jet o týden dříve, nebo naopak počkat. Obecně samozřejmě platí, že víkendy jsou návštěvnicky silnější než všední dny – a kdo se nechce víkendu úplně vyhnout, udělá obvykle lépe, když místo obligátního pátku, soboty a neděle svůj obyt posune od neděle do úterý.

Zahájení sezóny na ledovcích doprovázejí i četné openingy s doprovodným programem. Nejznámějším openingem jsou první závody Světové poháru v obřím slalomu žen i mužů, které se konají o posledním říjnovém víkendu v Söldenu. Mezi tradiční akce patří také testování lyží.