Sjezdovky:
Areál nenabízí typické ledovcové široké a přehledné dálnice,
spíše členitější tratě, které lze běžně nalézt v níže položených
areálech. Spodní dojezdová sjezdovka č. 1 je opravdu především
dojezdová, svým profilem ani šířkou příliš nezaujme. Díky nízké
zalidněnosti se zde ale muldy netvoří. Trochu zpestřit si ji lze příjezdem
po černé č. 21, v reálu spíše modro-červené příjemně široké a
přehledné sjezdovce. Za zmínku určitě stojí černá č. 19, kde se lze
svézt podobným tunelem jako třeba mezi Rettenbachem a Tiefenbachem v
Söldenu. Pěkné carvingové sjezdy lze nalézt u kotvy Nörderjoch, ty asi
jediné celkem připomínají typické ledovcové dálnice. Bohužel s
většinou sjezdů z vrcholu se pojí nepříjemně plochý dojezd, který je v
čerstvém prašanu leckdy obtížné absolvovat i ve vajíčku a bez
přibruslení se tak člověk neobejde. Celkově si zde ale asi za pěkného
počasí lze vybrat, nicméně pro mě se určitě Kaunertal ledovcem číslo
jedna nestane, na více dní by mě asi ani dostatečně nezabavil. 
Sněhové podmínky:
Zde nelze moc vytknout, opět typický čerstvý prašan, bohužel zřejmě
připadl ještě po rolbování, a tak se na mnoha místech po pár jízdách
leckde kupil a na úzkých Redsterech si ho nešlo až tak užít. Holt chtělo
to nebýt líný a zajít do auta pro širší lyže. 
Co bylo jednoznačným mínusem celého zdejšího lyžování, bylo difuzní
světlo po naprostou většinu dne. To bohužel znemožňovalo v naprosté
většině jízd analyzovat terén a lyžování si užívat. Když na pár
chvil přes zataženou oblohu prosvitlo slunce, bylo vše hned o 100 %
lepší.
Komfort – lanovky, vleky a zázemí:
Co se areálu rozhodně nedá vytknout, je komfort přepravních zařízení.
Pro většinu návštěvníků špičkový, za mne by bylo mnohem lepší kdyby
namísto nových kabin obsluhovaly svahy klidně trochu starší sedačkové LD,
nicméně až na nutnost sundávat lyže jim nelze nic upřít. Všechny tři
kabinky v areálu jsou staré doslova pár let, dvouúseková čtyřsedačka
Ochsenalm s bublinou je nejstarším zařízením areálu, ale je odpojitelná a
tedy též nemám co vytknout. Kotva Fernerlift byla toho času mimo provoz, je
tomu tak evidentně často. Vyzdvihnout musím také ochotu a dobrou náladu
vlekařů, nejednou nás nadšeně pozdravili, s lyžaři si povídali a
například vlekař v horní stanici Weissseejochbahn nás vítal tak nadšeně,
jako bychom byli první, co nahoru za celý den dorazili. 
Toalety se nachází v restaurantu v dolní stanici sedačky, nějakou extra
čistotou zrovna neoplývaly, ale třeba to bude lepší uprostřed u Gletscher
Restaurantu.
Zalidněnost:
Sami jsme zde rozhodně nebyli, ale o svahy se dělili navštěvníci z
několika desítek aut a jednoho autobusu - nic, co by měl areál problém
pobrat. Nečekalo se samozřejmě nikde a zpravidla byl člověk na sjezdovce i
takřka sám.
Občerstvení a aprés-ski:
Nezkoušeli jsme, ale občerstvit se lze jak uprostřed areálu v Gletscher
Restaurantu, tak v bistru u dolní stanice sedačky. S aprés-ski bych zde
rozhodně nepočítal.
Nicméně v Kaunertalském údolí se nachází malé
wellness, kde lze za velmi příznivé ceny relaxovat v bazénu či saunách. My
zkoušeli jen místní restauraci, kde servírovali nadměrné porce za
klasické rakouské (vyšší) ceny. Pro wellness jsme předchozí den využili
osvědčený, ale také násobně dražší Aqua Dome v Längenfeldu.
Doprava do střediska a parkování:

Doprava z Pitztalského údolí je vlastně takřka celá vedena velmi
klikatými, strmými a úzkými silničkami, takže nebýt mýtné brány před
Gletscherstrasse, člověk by skoro ani nepoznal, že se na unikátní
vysokohorské silnici již ocitl - cesta ji totiž přípomínala už od
začátku.
Na druhou stranu si člověk cestou prohlédne pěkná
panoramata či třeba přírodní park Kaunergrat a pod ledovcem je za svižnou
hodinku. Samotná ledovcová silnice je vzorně upravená, černý asfalt bez
vločky sněhu se klikatí až ke Gletscher Restaurantu do 2 750 metrů nad
mořem. Ač touhu dojet až sem mělo překvapivě poměrně hodně
návštěvníků, pro vstup do areálu stačí zaparkovat u dolní stanice
sedačky Ochsenalm, kde se nachází obrovské, avšak bahnité parkoviště
plné děr. Na druhou stranu jen pár kroků od sjezdovky, tak není co řešit.
Nahoru nás cesta vedla po jedné straně přehrady, zpět nás pak zábrany
odkázaly na druhou, o něco užší silnici. Délka je zhruba stejná, prostoru
pro předjíždění kochajících se řidičů víc než dost a člověk
alespoň vidí impozantní vodní dílo z obou stran.